Zřejmě neexistuje jiný, účinnější způsob, jak přestat být alespoň na chvíli sám sebou a stát se někým, kým normálně nejsme. Tato zkušenost je fascinující a úlevná. Četbou se účastníme života někoho jiného a stáváme se jím. Díváme se jeho očima, vnímáme svět jeho smysly, myslíme jako lite rární postava, která nás vede s sebou. Takováto proměna je bezpečná a nezpůsobuje závislost jako třeba drogy. Muž může být ženou. Jan Kowalski se může stát Annou Kareninovou a osmiletá Olinka Tokarczuková kapitánem Nemem. Individualita a identita čtenáře se stírá a konfrontuje s osobnostmi postav a není síla, která by zabránila, aby nezanechaly v mladém člověku nějakou stopu. Literární postavy naivně považujeme za lidi, s nimiž se setkáváme ve skutečnosti, bereme si bezostyšně jejich životy a je nám líto, že oni si nemohou vzít nic od nás. Bylo by zajímavé zjistit, jak a nakolik se literatura zasloužila o vytvoření velmi individuální, uvědomělé osobnosti současného člověka. Protože není pochyb, že knihy nás mění. Ale co když i my měníme knihy? Co když se i ony od nás učí, mění se, protože je čteme? Znám a mnoho let provádím jeden experiment, který tento problém dobře ilustruje. Vezměte knihu, kterou máte obzvlášť rádi nebo cítíte šanci, že si ji oblíbíte (pokud začnete s experimentem jako mladý člověk), a čtěte ji každých osm deset let a odhalíte velké tajemství textu: proměňuje se, vypadá jinak než během předchozího čtení, mihotá se. Překvapí vás vlastní úžas — je velmi pravděpodobné, že pokaždé budete číst něco jiného než předešle, a postavy, které jste si zapamatovali, se vám už nepodaří najít, protože se
VNÍMAVÝ VYPRAVĚČ - - - 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS518096
za dobu, která uplynula od posledního přečtení, tak moc změnily. Rozhovory se točí kolem jiných témat a vás na nich zajímá něco úplně jiného. Budete žasnout, že se v knize objevují figury, které tam předtím vůbec nebyly, a ty, které si pamatujete z předchozí četby, se propadají do druhého nebo ještě dalšího plánu. Já to tak dělám s Kouzelným vrchem. Poprvé se mi zdál smrtelně vážný a smutný. Chudák naivní Castorp, rozpolcený mezi dvěma démonickými bytostmi: Naphtou a Settembrinim, stojí jednou na té, jednou na druhé straně sporu, který spolu ti dva neustále vedou. Jejich rozhovory byly pro mne obtížné a nesrozumitelné; není divu, že jsem měla pořád po ruce encyklopedii. Měla jsem při tom pocit, že se účastním zásadní intelektuální události, která navždy zformuje mé myšlení. A navíc jsem cítila, že skutečnost, v níž by takový spor mohl nastat, už je minulostí, že se stávám svědkem jejího pádu do propasti. Druhé čtení bylo emocionální, domácí, prosycené smutkem po světě, v němž se mluví v předlouhých větách a jehož pravidelnost uvrhává čtenáře do transu. Subtilní psychologická hra, gesta, výrazy obličeje, řeč těla a pohledy. Teorie, které nevysvětlovaly svět, ale budovaly mou identitu, vždy plné skrytých motivů. A erotika, která se objevuje v nejneočekávanějších okamžicích a která jako epidemie zasahuje všechny a všechno. A poslední čtení, před několika lety, mě velkolepě pobavilo, protože jsem odhalila groteskní rozměr tohoto románu. Castorp se proměnil v prohnaného iluzionistu s kouzelnou hůlkou, která všude tam, kde se objevuje, rozehrává loutkové
PRST V SOLI… - - - 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS518096
divadlo. Tentokrát jsem se smála, když jsem četla, co a jak říkají ti nadutí, přestože sympatičtí, hlušci (hlavně ten, který visí Naphtovi na krku). Nestal se snad Castorp onou démonickou silou, která v nich vyvolávala neustálou touhu se předvádět a vytvářet teorie na jakékoli téma? Vzájemně se ničili v boji, v němž nikdo neměl šanci na úspěch, protože to byla jen hra na boj. Náš ubohý Hans se projevil jako katalyzátor panoptika v Davosu a po svém odchodu po sobě zanechal jen znesvářené a neklidné stíny. V příběhu mého čtení hraje zásadní roli otec, který pracoval jako knihovník. Byl to v jistém smyslu král — měl své policové království sestávající z jednotlivých provincií: Polská próza, Světová próza, Poezie, Dramatická tvorba… V knihovnách, v nichž pracoval, muselo být vždy akvárium a v něm — jako tajemní strážci slov — pluly závojnatky a mečovky, samy však němé. Do práce si s sebou brával našeho psa Fila, který lehával mezi policemi s knihami. Když jsem knihovnu prozkoumávala, musela jsem si dávat pozor, abych na něj nešlápla. Tam, někde na podlaze mezi regály, jsem se naučila číst. Netuším, jak se to stalo. Jednoho dne ke mně prostě začaly názvy napsané na hřbetech knih promlouvat a náhle začalo mít všechno smysl, jako bych propadla nějaké tajemné, i když nijak silné psychóze. Kdy se to stalo — nevím a ani nikdo jiný si to už nepamatuje. Začala jsem číst rychle a dobře sama od sebe, bez cizí pomoci. Jednou z mých prvních oblíbených knih byl partyzánský zpěvník, vyvolával ve mně zvláštní patetické dojetí, a jeden verš: Kosti mé porostou
VNÍMAVÝ VYPRAVĚČ - - - 102
Ukázka elektronické knihy