Vyhledala jsem Sářin hrob, položila na něj svazek již lehce povadlých květin a odebrala se zpět do budovy nemocnice. Když jsem dorazila na pokoj, zrovna služba přinesla oběd. Moje poslední jídlo. „Kde se zase couráš?“ ptala se Magda. „Byla jsem se projít!“ „A těšíš se domu?“ zajímala se Katka. „Jak se to vezme,“ odvětila jsem stroze a pokrčila rameny. „Pořád mi prostě přijde divný, že mě tak najednou pouští.“ „Tak jsi asi už fakt v pohodě, ne? Určitě by tě neposílali domu, kdybys neměla všechny výsledky v pořádku!“ poznamenala Magda. Přistoupila ke mně a starostlivě mě pohladila po zádech. „Snad máš pravdu!“ Povzdychla jsem si. „Tak se pojďme najíst!“ pobídla nás Magda. Cinkla mi smska. ANEŽKO, ČEKÁME NA PARKOVIŠTI. PŘIJĎ ZA NÁMI, AŽ BUDEŠ MOCT! „Naši už jsou tady!“ „Máš už všechno sbaleno?“ zeptala se starostlivě Magda. Pokývala jsem souhlasně hlavou. „Budeš nám tady chybět!“ přidala se lítostivě Katka. Pevně jsme se objaly. Vytryskly mi dojetím slzy. Holky brečely taky. „Volej, piš, prostě se nám ozvi, jo?“ prosila Magda a znovu mě objala. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS518084