Vyhledala jsem Sářin hrob, položila na něj svazek již lehce povadlých květin a odebrala se zpět do budovy nemocnice. Když jsem dorazila na pokoj, zrovna služba přinesla oběd. Moje poslední jídlo. „Kde se zase couráš?“ ptala se Magda. „Byla jsem se projít!“ „A těšíš se domu?“ zajímala se Katka. „Jak se to vezme,“ odvětila jsem stroze a pokrčila rameny. „Pořád mi prostě přijde divný, že mě tak najednou pouští.“ „Tak jsi asi už fakt v pohodě, ne? Určitě by tě neposílali domu, kdybys neměla všechny výsledky v pořádku!“ poznamenala Magda. Přistoupila ke mně a starostlivě mě pohladila po zádech. „Snad máš pravdu!“ Povzdychla jsem si. „Tak se pojďme najíst!“ pobídla nás Magda. Cinkla mi smska. ANEŽKO, ČEKÁME NA PARKOVIŠTI. PŘIJĎ ZA NÁMI, AŽ BUDEŠ MOCT! „Naši už jsou tady!“ „Máš už všechno sbaleno?“ zeptala se starostlivě Magda. Pokývala jsem souhlasně hlavou. „Budeš nám tady chybět!“ přidala se lítostivě Katka. Pevně jsme se objaly. Vytryskly mi dojetím slzy. Holky brečely taky. „Volej, piš, prostě se nám ozvi, jo?“ prosila Magda a znovu mě objala. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS518084
„To je jasný, holky. Moc ráda jsem vás poznala. Jste suprový. Hlavně se dejte co nejdřív do kupy!“ Popadla jsem tašku a naposledy se rozhlédla po pokoji. Nato jsem stiskla kliku a bez dalšího srdceryvného loučení vyklouzla dveřmi na chodbu. Stejně mě to dojalo. Brečela jsem celou cestu chodbou a pak i ve výtahu. Zamžourala jsem do sluníčka. Na plném parkovišti jsem začala hledat naše auto. „Holčičko naše. Konečně, konečně!“ volala mamka přes půl parkoviště. Rozběhla se za mnou. Už na dálku jsem viděla, jak je celá ubrečená. „Ahoj mami!“ Objaly jsem se a já ji políbila na tvář. „Ty jsi úplně vychrtlá! Dali ti tam vůbec najíst?“ „To víš, že dali, ale k jídlu to teda moc nebylo, no!“ „Vidíš to, měla jsi nás sem pustit. Něco bysme ti dovezli, chudinko naše malá!“ „Ale mami, vždyť přece víš, jak by nám pak všem bylo. Hrozně by se mi stýskalo, až byste zase odjížděli. Navíc, holky z mého pokoje na tom byly úplně stejně. Taky nechtěly žádný návštěvy.“ „Ježiš, já tě tak ráda vidím. A počkej táta! Ten zůstal radši v autě, protože když tě viděl, začal brečet jako snad ještě nikdy. Styděl se kvůli tomu vylézt i ven mezi lidi!“ líčila mamka a hlasitě se smála. „Tak to mě mrzí!“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS518084
„To je dobrý, zlatíčko! A už je ti dobře? Nic tě nebolí? Starali se o tebe hezky?“ „Jo, mami. Všechno je v pohodě. Docela to tady ušlo, na nemocnici!“ Nastoupily jsme do auta. Když jsem viděla tátu, že pořád brečí, spustila jsem taky. Natáhla jsem se k němu a dala mu velkou pusu. Nebyl schopen vůbec mluvit. Raději proto nastartoval a během chvilky jsme pak vyrazili z parkoviště pryč. Pohlédla jsem do zadního okna a sledovala, jak se mi nemocnice vzdaluje z dohledu. Mířili jsme k domovu a já nevěděla, jestli jsem vůbec ráda. Nabývala jsem čím dál silnějšího dojmu, že se mě prostě potřebovali zbavit. Mamka se na mě otočila a starostlivě se usmála. „Už se těšíš domu, viď?“ „Jo, no!“ odpověděla jsem váhavě. „Spolužáci se tě už taky nemůžou dočkat. Měla by ses jim ozvat, minimálně Mirce ano. Několikrát u nás byla, volala skoro každý druhý den a nemohla, chudinka, pochopit, že si nepřeješ, aby ti kdokoli psal nebo se s tebou jinak spojoval.“ „Já jí zavolám, neboj!“ Zadívala jsem se postranním okénkem ven. Postupně, jak jsme se přibližovali k domovu, začala jsem vnímat známá místa. Vůbec nic se tady nezměnilo.
100 Ukázka elektronické knihy