Kočka a Generál (Ukázka, strana 99)

razily cestu k jejím malým ňadrům, jež mi tak dokonale padla do dlaní, rty putovaly k bradavkám, jazyk zkoumal její pupík a ona se chichotala, i to si pamatuju — její chichotání, které mě na chvíli vyvedlo z míry, protože jsem si myslel, že jsem udělal něco špatně. Na zadním sedadle otcova auta to bylo nepohodlné, ale nám to nevadilo, byli jsme vynalézaví, byli jsme neúnavní. Rozepnula mi kalhoty a já měl pocit, že samým vzrušením a očekáváním omdlím. Když jsem si na ni lehal, díval jsem se jí do očí, přizpůsobila se mi, byla ohebná a poddajná, jako by byla z plastelíny.

Potom jsem ležel s hlavou v jejím klíně, byla tma, skoro jsme neviděli svoje obrysy, ale díky vědomí, že jsme nazí, byla ta chvíle výjimečná. A tehdy mi pověděla o mužích, kteří vnikli k nim do domu, o pažbách, jimiž utloukli psa, vyprávěla o křiku ze sousedních domů, o ohni, který zapálili, vyprávěla o sestřenici, již vyvlekli z domu za vlasy a někam odvedli, protože byla tak krásná a mladá, a která se pak vrátila jako stará, zahořklá žena, ačkoli mezitím uplynulo jenom pár hodin. Vyprávěla, jak se Stanko pomočil, jak její matka křičela, ať se dětí nedotýkají, jak babička tři dny po přepadení zemřela na infarkt a oni se pak kvapně sbalili, a když opouštěli vesnici, viděli, jak hoří domy, malé červené tečky na horizontu, jako vánoční ozdoby, ano, zdálky vypadaly skoro krásně, když se z korby náklaďáku rozhlížela po krajině.

Mlčel jsem, strnulý bázní nebo něčím jiným, co jsem ještě nedokázal pojmenovat a možná ani nikdy umět nebudu, lhostejno kolikrát mi potom takové hořící krajiny smrti po­ pisovali, lhostejno kolikrát jsem je viděl sám. Fascinace hrůzou mi nedovolovala odvrátit zrak. Právě tento nepatrný pocit mě v oné chvíli přivedl na nápad, že chci takhle žít a sledovat takové příběhy, že je chci vyprávět, i když nejsou moje. Poslouchal jsem Ivanin tichý, váhavý hlas a už jsem se v duchu viděl, jak kráčím životem s těžkým batohem, bato98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517980

hem plným příběhů, které jsem posbíral po celém světě: příběhů naháně­jících strach, děsivých, krvavých, a přece veskrze lidských.

Koncem roku jsem při měsíční stáži jako jediný ze třídy skončil v Lübecker Nachrichten, což bylo na grömitzské pomě­ ry něco jako New York Times. Každý den jsem jezdil vlakem do Lübecku a očichával si redakci. Vařil jsem kávu a směl jsem dělat drobné práce v archivu, párkrát mě vzali na nějaké inter­ view. A jednoho dne mi redaktor oznámil, že ode mě chtějí článek. Něco „osobního, něco emocionálního“, něco, co se dotkne srdcí čtenářů. Nemusel jsem dlouho přemýšlet. Napsal jsem o Končićových. Sedl jsem si k psacímu stolu a celou noc jsem se nehnul z místa, jako bych byl k matčinu psacímu stroji přikovaný. Ťukal jsem a ťukal a připadalo mi, že to já tam tenkrát stál, když přišli ti muži v uniformách a zapálili domy, že já jsem se pomočil, že do mé sítnice se vpálily planoucí ohně. Poprvé v životě jsem si připadal jako hlavní hrdina. Už jsem nehrál vedlejší roli.

Změna jmen nepomohla: každému bylo jasné, o koho jde.

Můj článek měl takový úspěch, že noviny musely zřídit konto na finanční příspěvky, neboť čtenáři chtěli postižené rodině za každou cenu pomoct. Celá redakce, moji učitelé, sousedi, rodiče, dokonce i můj pubertální bratr mě chválili za mou schopnost vcítit se do pocitů druhých. Jen v Ivaniných očích, když jsem za ní na školním dvoře přišel, bylo čiré zděšení. Zděšení, že se ve mně tak spletla. A její oči se naplnily slzami, zatímco spodní ret se uraženě vysunul dopředu a roztřásl se. „Seš svinja! Hnusná svině!“ křičela na mě vztekle. Vzápětí se objevil Stanko a tvrdě mi vrazil pěst do žaludku.

Nepomohl dopis — a že jsem jich napsal — ani pokus o rozhovor, ve kterém bychom si vše vysvětlili, ani prosby; Ivana se mnou přerušila kontakt a o rok později se s celou rodinou odstěhovala do Kielu. Vzhledem k jejich popularitě, 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517980

vyvolané článkem, a rostoucím sympatiím v obci i úřady cítily povinnost jednat, a tak její rodiče brzy získali povolení k pobytu i pracovní povolení a otec přijal nabídku na místo auto­mechanika v Kielu. Já jsem je ale už nikdy ne­viděl.

Bylo to, co jsem udělal, opravdu tak špatné? Nebylo logické zpřístupnit příběh jejich utrpení lidem, mezi nimiž žili a kte­ ří o nich nic nevěděli? Úspěch článku mě v každém případě utvrdil v rozhodnutí zapsat se po maturitě na politologii a slavistiku na univerzitě v Brémách a na doporučení redaktora z Lübecku, jenž mi byl nakloněný, jsem absolvoval také stáž ve významných novinách a časopisech od Hamburku po Frankfurt.

Cestoval jsem po bývalé Jugoslávii, sledoval neviditelnou trasu Ivanina útěku, informoval o všudypřítomné válce, jež v hlavách a tělech lidí stále pokračovala, a pokaždé když jsem o tom psal, vnímal jsem všechno kolem sebe jejíma očima.

Ale tady jsem byl v centru dění, nemusel jsem si vymýšlet nic, co by moje bytí proměnilo ve vysoce komplexní, nezbytný, existenciální život, už jsem nemusel být filmovým hrdinou černobílého eposu, k němuž jako soundtrack hrají vzteklé smyčce z Vivaldiho Zimy.

Spolupracoval jsem s několikerými novinami, platili mi za to, že putuju válečnými oblastmi a cpu si batoh tragédiemi a slzami jiných. Měl jsem oprávnění k existenci: byl jsem vypravěč příběhů, Šeherezáda v mužském provedení, která smí žít, dokud vypráví.

Měsíce, které jsem kvůli studijním povinnostem musel trávit v míru na koleji, mi připadaly jako strašnější než očistce, jež jsem za sebou nechával v bývalé Jugoslávii.

Připadal jsem si nekonečně cize, když jsem postával na alternativních párty s ekologicky nezávadně vyrobeným pivem v ruce a byl jsem nucen zapojovat se do small talku. Bylo mi 100 Ukázka elektronické knihy