T: „Myslíte, že ta čtyřicítka s tím souvisí?“ V: „To nevím. Ale už jsem na odpis.“ T: (Tak se mi před chvilkou zdálo, že bych se té čtyřicítky mohl chytit, že půjde o nějakou transformační krizi v půlce života. Ulevilo by se mi, kdyby to tak bylo, věděl bych, kam terapii směrovat. Ale on na to nereaguje. Dává to smysl. Kdybych se chytil očekávání, jak by terapie mohla fungovat, ulevilo by se mi. Bylo by mi líp, a tím bych ho prožitkově opustil. On ale potřebuje, abych s ním vydržel na temné straně, v nejasnosti a nejistotě. Tak dobře.) „Jako byste neměl nic před sebou…“ V: „Přesně.“
V terapii se zatím nic nestalo. Viktor je depresivní pořád stejně a já jsem se dozvěděl několik dosti neurčitých informací. Nedomluvili jsme se, co se bude v terapii dít. Na explicitní úrovni nic nového, nic, co by slibovalo změnu. Leccos se ale děje pod povrchem, implicitně. Proměňuje se vztah: od osamělého odstrkávání k náznaku spojenectví v temnotě. A proměňuje se atmo sféra: od napjatého, chladného zoufalství k bolestné lítosti. Pojďme teď k porozumění tomu, co se na různých úrovních v této terapeutické situaci děje, použít teorii tří funkcí self. Slyšíme, že v popředí nejvíce zní flétna. Co děláme (ego function). Terapeut se snaží něco dělat, vyptává se na to, co klient dělá se svojí depresí, a klient zase chce, aby terapeut něco dělal. Zdá se, že na této úrovni dělání se to zacyklilo. Klient sděluje: už jsem udělal, co se dalo, nic nefunguje, teď se mnou udělejte něco vy. A terapeut: dokud nebudete vy něco dělat, já s vámi nic neudělám. Točí se dokola. Velké věci se ale dějí implicitně na úrovni vztahování (personality function). Tam vůbec není jasno, tam je pohyb. Jako by klavír improvizoval a hledal melodii. Na začátku je Viktor tím, kdo žádá terapeuta, aby ho opravil. Neprosí, žádá. Naštvaně, 98
NEPŘEKÁŽET NADĚJI
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517922