Nikdo není sám (Ukázka, strana 99)

zazimujeme, je mi to najednou líto, že sem přijedem zas až na jaře.

Moji rodiče tam za náma nepřijeli — ani tyhle prázd­ niny, ani žádný další.

98

NIKDO NENÍ SÁM Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517909

KAPŘÍK

Dojedu k domu rodičů, nevidím otcovo auto, ale určitě je v garáži. Není, otec tu není, zamčenej dům, vevnitř štěkají psi, naštěstí vím, kam si rodiče odjakživa dávají náhradní klíč. Sáhnu pod květináč vedle vchodu úplně automaticky, není tam. Zkontroluju všechny květináče u domu a pak i všechny dál od domu, nic. Včera jsem otci psala, že dnes přijedu, napsal ok, takže mi ho musel někde schovat. Ještě docela v klidu mu volám, nevezme mi to, možná je už ně­ kde blízko, třeba jel jenom na nákup. Chvilku čekám na lavičce v altánu, i tam ale klíč hledám, nic, hledám kolem domu na všech místech, nic. Kde máte ten pitomej klíč? řeknu nahlas a pak ještě: Teď mlčíš, viď?

Nepatřičnost toho okamžiku, holý stromy, tmavě še­ divý nebe, jako kdybych byla na světě sama, až na ty psy, pořád štěkají. Nakouknu do domu, jeden z nich sedí na kuchyňským stole. Jdi dolů, zakřičím na něj přes okno.

Znovu zavolám otci, nic, už začínám mít vztek, ani knihu jsem si nevzala, proč bych si ji brala, co teď mám dělat?

99 KAPŘÍK Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517909

Pro začátek si sednu do auta, venku je hrozná zima. Můžu mezitím zajet na hřbitov, na matčin hrob, poprvý v životě jedu matce na hrob, chtěla jsem si ale vzít z domu sme­ táček a vázu na kytku. Mám jet otce zase hledat na ryby?

Ale jak vím, že je vůbec na rybách? V tomhle počasí? A kde jinde by byl? Kdekoliv, nevíš nic o tom, jak otec tráví čas.

Náhle mě napadne: třeba má auto v servisu, je tu přece pořád mámino auto, může jezdit s ním. Nikde není, co když leží uvnitř zraněnej, má normálně zamčeno zevnitř, nemá mobil u sebe, třeba spadnul a teď tam někde krvácí, vystoupím a u domu zavolám: Tati, jsi tu? Tati!

Nic, jen psy to rozběsní, ale třeba otec nemůže odpo­ vědět, oběhnu dům, opravdu běžím, vzadu je malý okýnko, chvíli to ještě zvažuju, ještě jednou otci zavolám, poslou­ chám pozorně, jestli neuslyším telefon zevnitř, a opravdu se mi zdá, že jsem ho zaslechla. Už na nic nečekám a jed­­nu tu tabulku okna rozbiju. Ježiš, co když ti psi nemají za­ vřený dveře a teď sem doběhnou a pořežou se o to sklo?

Prostrčím ruku a otočím kličkou, spěchám, říznu se, ale je­ nom trochu, psi naštěstí nikde, oknem vlezu dovnitř, není to zrovna snadný, už nejsem dítě a to okýnko je malý, sice neuvíznu, ale myslím, že vypadám jako v nějakým kresle­ ným vtipu, děti by se určitě zasmály. Konečně se vsoukám dovnitř a vběhnu do domu, běžím rovnou do ložnice, nic, mámina ustlaná postel a tátova rozestlaná, koupelna, nic.

Tati! Tati!

Nic, nikde nikdo, ještě obývák, otevřu, smrdí to tu od těch psů, ale příšerně, dva se na mě vrhnou, neví, jest­ ­li mají mít radost nebo mě kousnout. Klid, zvířata, to jsem já, dojde jim to, už mě jenom vítají, ale otec tu není.

100

NIKDO NENÍ SÁM Ukázka elektronické knihy