Skandinávské kavalkády (Ukázka, strana 99)

Michael H. Francis

Díky směru větru zakončila losice pátrání s kladným výsledkem pro mě. Zabořila velbloudí tlamu nazpátek do větví. Opatrně jsem stáhl chránící víčka dalekohledu a pomalým pohybem ho přitiskl k očím. Losice zastříhala velkýma ušima, ale škubala větvičky dál.

Přímo před nosem jsem měl její mohutné tělo se sluncem ozářenou hnědavou srstí a vysoké šedavé nohy. Jenţe to mi, volovi, nestačilo.

Sesunul jsem se do podřepu a zalehl na písčité úpatí svahu. Začal jsem se předpisově plíţit k malému smrčku, který rostl uprostřed 98

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517888

vzdálenosti mezi pozorovatelskou chtivostí a smyslovou zvířecí vybaveností. Kdyţ jsem se přesunul s vyčkávacími přestávkami aţ k smrčku, losice rychle vycouvala z bříz a rozeběhla dlouhé nohy.

Na těch deset metrů i přes clonu větru mě ucítila. Postavil jsem se a viděl, jak její hnědý zadek mizí bílými kmeny. S nadáváním si do blbců šel jsem za zvířetem, které má víc rozumu neţ já. Navíc umí i létat, protoţe v baţině, kterou losice musela překonat, nebyla ani stopa. Ţádné zvířené bahno, otisk kopyta, stlačená tráva. Jenom kouzla a magie severské tundry a tajgy.

Mohl jsem se spokojeně vrátit k autu, ale do záţitkové sbírky trofejí mi ještě chybělo další zakopnutí o losího býka. K tomu bych se raději přiblíţil na větší vzdálenost, aby mě nenosil na trnových lopatách jako Smolíčka Pacholíčka. Na ţádného losa jsem uţ nenarazil ani na vybělený shoz, i kdyţ jsem potkával známky jeho přítomností skoro na kaţdém kroku. Vrátil jsem se k autu kolem druhé hodiny odpoledne a nemusel jsem dojíţdět k obědu sobí guláš.

Byl jsem přecpaný brusinkami. Zaslechl jsem vzdálený výstřel.

Nějaký lopatač to odskákal.

Dojel jsem do větší osady, která se vyloupla po několika desítkách kilometrů jízdy rozsáhlým prostorem nepřerušené tajgy lidským osídlením. Zase jsem měl před očima dřevěné baráčky natřené červenohnědě s bílým lemováním štítů a okenních rámů, jak je typické pro švédský venkov. Před krámem stála také dlouhatanská Volva s velkým nákladním prostorem. Byla otlučená, prorezivělá a nemoderní, ale vesničanům slouţila dobře jako škodovky 100 u nás.

Jeden stařík ovšem musel být místní kulak, protoţe si to před obchod přidrandil s nákupní taškou na čtyřkolové koloběţce. Měl ekologický pohon, odstrkoval se vlastníma nohama.

Do krámu jsem zašel hlavně proto, ţe uţ jsem popsal všechny sáčky od pohledů. Neměl jsem potřebu si dělat zkraje nějaké cestovní poznámky, ani foťák jsem si do Skandinávie nevzal.

Literární ambice jsem hodlal nechat za českými humny, s rodinným automatem jsem měl rozum neplést se do řemesla fotografickým odborníkům. Kdyţ jsem v Bergenu zjistil sklerózu na přehled o dnech, zapisoval jsem si akorát datum, den a místo, např.

Nigardsbree. Ţe jsem zajatcem slov se mi potvrdilo při stenografickém rozšíření o slova: los, pět sobů atd. Začal jsem přidávat později slovesa, přídavná jména, citoslovce. Nebylo ale uţ kam psát. Jsem přeci jen grafoman!

99

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517888

Krám byl obdobou jakéhosi Smíšeného zboţí, jak se v Česku ještě někde na venkově vyskytuje. Kdyţ jsem do košíku vloţil rajčata, sýr, humrovou pomazánku, začal jsem pátrat po nějakém papírnickém regálu. Objevil jsem propisky, štětce i kníţky o Harrym Potterovi, po kterých blázní dnešní čtenářský svět. Před dílkem britské spisovatelky, k němuţ se musel vyjádřit i Vatikán s naštěstí rozumným názorem, byly sice manaţerské zápisníky v koţených deskách, jenţe láce 99 švédských korun mě nelákala. Investovat takovou částku pro něco, co v Česku těţko nalezne vydavatele, je přemrštěná marnivost. Psát prozaicky bez bulvárních berlí erotiky, postmoderních stylistických fines nebo kuchařských receptů slaboduchých českých bavičů je stejné, jako smolit básničky, ţe je někdo rád na světě. Samozřejmě nesmí být o banalitách a základní řemeslná stránka je nutností. Ale i tak nejspíš skončí v šuplíku.

Tenhle text je především pro mojí radost.

K pokladně jsem přišel s nějakým blokem, kde nebyla uvedena cena a na listech lítala ve vodotisku čarodějnice na koštěti. „Mister,“ ptám se, „kolik to stojí?“ Pokladník přejel čtecí elektronickou prackou kód a oznámil: „50 korun.“ Dětské omalovánky, nebo co to bylo, mi přišly pěkně drahé. „Potřebuji nějaký papír na psaní,“ řekl jsem. Švéd ukázal do regálu nedaleko pokladny. Sklonil jsem se a uviděl sešity školních písanek. Cena 14 kröne. Vybral jsem si sešit s linkami pro třetí třídu a babu Jagu vrátil nazpátek. Líná anglická huba, holé neštěstí.

Do musea v Jokkmokku jsem naklusal půlhodiny před zavřením.

Mělo to výhodu, ţe po mně mladá pokladní, nejspíš Laponka, nechtěla 60 korun vstupného a pustila mě do expozičních sálů zadarmo. Byly tam skutečně zajímavé sbírky ze samské historie a ţivota, jenţe jsem si je mohl prohlédnout ve fofru. Protoţe budu přes Jokkmokk ještě jednou projíţdět, rozhodl jsem se navštívit museum znovu. Do tří národních parků: Padjelanta, Sarek a Stora Sjofallet, které leţí vedle sebe aţ k norské hranici a tvoří územní celek švédské Lapponie, zařazené do seznamu přírodních míst chráněných UNESCEM, jsem chtěl opět vyrazit se stanem. Nějak se mi zastesklo po novém promoknutí. Byly to poslední skandinávské hory, co můţu vidět. Ţijí tam medvědi, rosomáci, polární lišky a snad i bobři. Víc si našinec nemůţe přát!

100

Ukázka elektronické knihy