mladšího bratra Milana. U prarodičů byl Kamil ponechaný napospas svýmu neklidu. Děda s babičkou byli nadaný svatou trpělivostí a taky už neslyšeli nejlíp, což se hodí, když máš v baráku dítě neustále puzený dělat kravál. Nad jeho výstřelky krčili rameny – inu, kluci. Druzí lidé totiž znali jenom Kamilovy vnější projevy, divokost a roztěkanost, nezvladatelnou impulsivnost. Viděli v něm zdroj nevypočitatelné a nebezpečné energie, ve škole jednou polil spolužáka hořlavinou, zapálil ho a nedokázal vysvětlit proč, ani to nevěděl. Bylo to strašný, i když toho kluka rychle uhasili, nic hroznýho se mu nestalo. „Jak tě to mohlo napadnout, ptali se mě pořád dokola.“ Co na to měl říct? Nedokázal popsat, ani si neuvědomoval, jak strašně ho ten neklid vyčerpává. Jak ho někdy trýzní být pořád někam vláčený rozjetým motorem, tím zkurveným perpetuem mobile, vždycky si vyrazí, kam chce, a Kamila se na nic neptá. Jak moc si vyčítá, že rodiče zklamal tak, až ho museli odložit. A když se v srpnu 78 i s Milanem zabili při bouračce v Rumunsku cestou na dovolenu u Černýho moře, vyčítal si i tohle. Musel je zklamat i v posledním okamžiku, protože v tom autě nebyl s nimi, nechal je v tom, a tak přežil zrovna Kamil, z celý rodiny ten nejzbytečnější. „Bylo to víc, než může malej kluk unést, Kite.“ O to víc se upnul na drogy, svůj velkej životní projekt. Uskutečnit ho ale nebylo jednoduchý. Přece jenom Československo, sedmdesátý léta, policejní stát. A Kamilovi bylo jenom jedenáct let. Věděl, že to bude trvat a že se bude muset snažit, byl ale odhodlanej a rozhodnutej. Pro začátek mu musely stačit láhve s tvrdým alkoholem, u dědy jich byla plná almara, s babičkou byli oba doktoři
98 ./ 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517869