mladšího bratra Milana. U prarodičů byl Kamil ponechaný napospas svýmu neklidu. Děda s babičkou byli nadaný svatou trpělivostí a taky už neslyšeli nejlíp, což se hodí, když máš v baráku dítě neustále puzený dělat kravál. Nad jeho výstřelky krčili rameny – inu, kluci. Druzí lidé totiž znali jenom Kamilovy vnější projevy, divokost a roztěkanost, nezvladatelnou impulsivnost. Viděli v něm zdroj nevypočitatelné a nebezpečné energie, ve škole jednou polil spolužáka hořlavinou, zapálil ho a nedokázal vysvětlit proč, ani to nevěděl. Bylo to strašný, i když toho kluka rychle uhasili, nic hroznýho se mu nestalo. „Jak tě to mohlo napadnout, ptali se mě pořád dokola.“ Co na to měl říct? Nedokázal popsat, ani si neuvědomoval, jak strašně ho ten neklid vyčerpává. Jak ho někdy trýzní být pořád někam vláčený rozjetým motorem, tím zkurveným perpetuem mobile, vždycky si vyrazí, kam chce, a Kamila se na nic neptá. Jak moc si vyčítá, že rodiče zklamal tak, až ho museli odložit. A když se v srpnu 78 i s Milanem zabili při bouračce v Rumunsku cestou na dovolenu u Černýho moře, vyčítal si i tohle. Musel je zklamat i v posledním okamžiku, protože v tom autě nebyl s nimi, nechal je v tom, a tak přežil zrovna Kamil, z celý rodiny ten nejzbytečnější. „Bylo to víc, než může malej kluk unést, Kite.“ O to víc se upnul na drogy, svůj velkej životní projekt. Uskutečnit ho ale nebylo jednoduchý. Přece jenom Československo, sedmdesátý léta, policejní stát. A Kamilovi bylo jenom jedenáct let. Věděl, že to bude trvat a že se bude muset snažit, byl ale odhodlanej a rozhodnutej. Pro začátek mu musely stačit láhve s tvrdým alkoholem, u dědy jich byla plná almara, s babičkou byli oba doktoři
98 ./ 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517869
a pacienti jim pořád nosili dárečky. Prarodiče moc nepili a neměli o flaškách ve skříni přehled, stejně tam přibývaly další a další, a Kamil tak měl zajištěnej přísun. Alkohol sice nebyl to pravý, v tomhle ohledu měl kluk jasno, ale bylo to aspoň něco – najít si na zahradě skrytej kout a zlískat se tam do němoty. Propil se takhle druhým stupněm základní školy, vzdělávacích ústavů vystřídal víc. V osmičce udivil rodinu tím, že zvládl zkoušky na gymnázium, záleželo mu na tom, čistě proto, že si nechtěl oproti ostatním dětem připadat blbej. Na tom gymplu se ale nikdy neukázal, nechal se vyhodit a vystřídal desítky zaměstnání, chodil do nich minimálně, ale dostal díky nim nakrátko razítko do občanky, a tak mu nehrozilo, že ho policajti seberou za příživu. Tehdy už se pohyboval v různejch partách. Scházeli se v hospodách, kde se to neřešilo a nalejvalo se mladistvým, vysedávali tam do zavíračky a pak šli ještě pít k někomu domů. Kamil měl známosti mezi umělecky založenými studenty, co drnkali na kytary protestsongy vlastní výroby, i kriminálnějšíma existencema, na takový člověk v hospodě občas narazí. A Kamil se pod vlivem seznamoval snadno. Od jednoho známýho chmatáka dostával trifenydyl, antipsychotikum, bylo tehdy v Praze docela žádaný. Házel do sebe ty pilule lačně, měl po nich halucinace, občas dlouze mluvil s postavama, který kromě Kamila nikdo neviděl. Stejně to pořád nebylo úplně ono. Ale lepší než nic, to rozhodně. A pak to přišlo a Kamil konečně dosáhl mety, za kterou se všechny ty roky hnal. Známá, zpovykaná holka z funkcionářský rodiny, mu jednoho dne nabídla pervitin. Pro ni to bylo jenom takový laciný vzrůšo. Kamil se ale v droze
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517869
našel. „Jako kdybych se propad do jinýho světa, Kite. Takovýho, ve kterým můžu existovat a kterej mě má rád.“ Jiný lidi pervitin většinou nabudil, na Kamila ale účinkoval úplně jinak, asi proto, že byl sám nabuzenej až až. Droga ho zastavila. Když si ji poprvé vzal, byl jeho celoživotní neklid pryč, perpetuum mobile doběhlo a všechno bylo, jak má bejt, především Kamil – najednou tichej, srovnanej a šťastnej. Blaženosti po první dávce už Kamil s pervitinem nikdy nedosáhnul, zkoušel to ale dál a často. Sice to nebylo úplně ono, ale lepší než nic. Takže pokračoval, rval do sebe, co bylo zrovna po ruce, udržoval hladinku, po večerech táhnul městem, pokaždý v jiný společnosti. Peníze si opatřoval všelijak. Tou dobou už kamarádil s Myšákem, byl o pár let starší než Kamil a moc si zakládal na tom, jak drsně působí. Dělal kanálníka a hodně toho o sobě navykládal, že vykrádá chaty, že vykrádá i hroby, později Kamil zjistil, že zrovna tohle si Myšák kupodivu nevymyslel. Kamil s ním nešel do ničeho velkýho. Jenom pár aut vykradených cestou z hospody, aby měli příště na útratu a připadali si trochu silnější a volný. Taky si půjčovali auta na projížďku, oběma se jim chtělo provokovat smrt, tak za volantem dělali různý kousky. Jednou nechal Kamil Myšáka řídit po úzký okresce, Myšák za volantem zavíral oči, v dlouhejch serpentinách lesem vypnul motor a zhasnul světla, Kamil seděl na střeše, v sobě dávku pervitinu a chechtal se jak blázen. Úplně ono to pořád nebylo, ale skoro jo. Samozřejmě měli velký oči a nebyli dost opatrný. Když Myšák jednou vykrádal chalupu někoho důležitýho, majitel ho přistihnul a Myšáka nenapadlo nic lepšího než vzít ho
100 ./ 101 Ukázka elektronické knihy