Netroufám si otevírat zásuvky velké tmavě hnědé skříně u zdi, proto se vydám pod schody směrem ke vstupním dveřím. Najdu ještě jeden pokoj, nejspíš pracovnu nebo prostě jen salónek, kdo ví, jak bys ho nazval ty. Psací stůl, židle a knihovna přes celou délku pokoje. To mě uchvátí. Svazky všech barev a tlouštěk. Takovou knihovnu bych si přál. Posadím se k psacímu stolu. Stojí u okna, které vede na ulici, dívám se na nudnou předzahrádku, na černou schránku, na zaparkované auto. Do práce jsi ještě neodjel. Na stole stojí psací stroj, několik sešitů a složek, do jedné nahlédnu. Obsahuje štos popsaných papírů. Příběh, na kterém pracuješ? I tady najdu na stěnách obrazy. Různorodé, nesourodé. Každý jako by spadal do jiného období, impresionisté se tady potkávají s renesančním uměním, temnými náboženskými motivy, grafikou, ale i moderními abstraktními čmáranicemi plnými sytých barev, docela jako na stěnách galerie. Působí to chaoticky. Potom se podívám zpátky na knihovnu, na tvůj psací stroj. Tvoje obrazy vyprávějí příběh. O tobě. Tohle jsi ty. Kdybych rozuměl umění, rozuměl bych i tobě. Samozřejmě že jsi věděl, kdo je David Hockney. Vracím se do kuchyně, zastavím se pod schody. Tam nahoře musí být tvůj pokoj, ložnice, možná pokoj pro hosty? Zavolám „Haló?“, ale nic kromě ozvěny mého výkřiku se neozve. Vrátím se do kuchyně a cestou otevřu dveře pod schody, které mi odhalí koupelnu. Vypláchnu si ústa, umyju obličej, upravím rozcuchané vlasy. Ty vlasy, po nichž jsi mě před několika hodinami hladil. Zdálo se mi to? Slyším zaskřípnutí branky a potom klíč v zámku. Zpanikařím a rychle se vrátím zpátky na pohovku, dokonce se přikryju dekou. Když vstoupíš do kuchyně, kde jsem strávil noc, držíš v ruce papírový sáček. Máš kruhy pod očima, ale světlo z okna do dvorku tě na chvíli ozáří a mně se zdá, že vypadáš mladší, méně vážný, působíš trochu rozpustile.
104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517513