Netroufám si otevírat zásuvky velké tmavě hnědé skříně u zdi, proto se vydám pod schody směrem ke vstupním dveřím. Najdu ještě jeden pokoj, nejspíš pracovnu nebo prostě jen salónek, kdo ví, jak bys ho nazval ty. Psací stůl, židle a knihovna přes celou délku pokoje. To mě uchvátí. Svazky všech barev a tlouštěk. Takovou knihovnu bych si přál. Posadím se k psacímu stolu. Stojí u okna, které vede na ulici, dívám se na nudnou předzahrádku, na černou schránku, na zaparkované auto. Do práce jsi ještě neodjel. Na stole stojí psací stroj, několik sešitů a složek, do jedné nahlédnu. Obsahuje štos popsaných papírů. Příběh, na kterém pracuješ? I tady najdu na stěnách obrazy. Různorodé, nesourodé. Každý jako by spadal do jiného období, impresionisté se tady potkávají s renesančním uměním, temnými náboženskými motivy, grafikou, ale i moderními abstraktními čmáranicemi plnými sytých barev, docela jako na stěnách galerie. Působí to chaoticky. Potom se podívám zpátky na knihovnu, na tvůj psací stroj. Tvoje obrazy vyprávějí příběh. O tobě. Tohle jsi ty. Kdybych rozuměl umění, rozuměl bych i tobě. Samozřejmě že jsi věděl, kdo je David Hockney. Vracím se do kuchyně, zastavím se pod schody. Tam nahoře musí být tvůj pokoj, ložnice, možná pokoj pro hosty? Zavolám „Haló?“, ale nic kromě ozvěny mého výkřiku se neozve. Vrátím se do kuchyně a cestou otevřu dveře pod schody, které mi odhalí koupelnu. Vypláchnu si ústa, umyju obličej, upravím rozcuchané vlasy. Ty vlasy, po nichž jsi mě před několika hodinami hladil. Zdálo se mi to? Slyším zaskřípnutí branky a potom klíč v zámku. Zpanikařím a rychle se vrátím zpátky na pohovku, dokonce se přikryju dekou. Když vstoupíš do kuchyně, kde jsem strávil noc, držíš v ruce papírový sáček. Máš kruhy pod očima, ale světlo z okna do dvorku tě na chvíli ozáří a mně se zdá, že vypadáš mladší, méně vážný, působíš trochu rozpustile.
104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517513
„Jak ses vyspal, princi?“ zeptáš se. „Bolí mě hlava, ale už jsem vypil sklenici vody, takže je mi líp.“ Chci ještě říct, že se omlouvám nebo že děkuju za deku, za pohovku, za noc v kuchyni, za polibek. Ale mlčím. „Přinesl jsem snídani. Nějaké bochánky, v lednici mám máslo a džem, udělám ti čaj. Dáš si?“ Přikývnu. „Posaď se,“ pokyneš k malému stolku kousek od okna. Je na něm položená kniha, zápisník a váza se sušenými květinami. To mě dojme. Odkud máš sušené květiny? Koupil sis je? Jen tak, pro sebe? Aby ti prozářily den? „Jaká je první kocovina?“ zeptáš se, zatímco přede mne pokládáš talířek, příbory, máslo a džem, a nakonec vytahuješ čerstvé, voňavé bochánky. Když je rozlomím, kouří se z nich. „Ty si nedáš?“ „Ne, já už jsem snídal.“ „Tady?“ upřímně mě to vyděsí. „Ano, zatímco jsi spal. Černý s mlékem? Nebo pijete u vás doma něco jiného?“ „Většinou piju ráno kávu, ale čaj bude asi lepší.“ Sleduju tě, jak zaléváš čaj, sáček však okamžitě vylovíš, nenecháš ho tam ani půl minuty. „Cítím se hrozně,“ řeknu, když se posadíš naproti mně se svým šálkem čaje. „Poprvé je to nejhorší.“ „Doufám, že nebudou další kocoviny.“ Usměješ se a usrkneš si čaje. Mám hlad, ale je mi trapné před tebou jíst. Nakonec mi zakručí v žaludku, ty se rozesměješ, a já se proto raději zakousnu do bochánku. „Pečou je v pekárně na High Street, měl bys tam zajít. Nejlepší jsou sice před osmou, ale i později je můžeš sehnat ještě teplé.“
105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517513
Poděkuju ti, řeknu, že tak dobré jsem ještě nejedl, a není to lež. Mám pocit, že jím všemi smysly. Pochválím tvoji volbu obrazů a ty se rozpovídáš o jednom z nich, uklidní mě, když slyším tvůj hlas, trochu se uvolním a sním ještě jeden bochánek s marmeládou. Přiznám se ti, že se v umění nevyznám, a ty řekneš, že tvoje žena byla kurátorka v muzeu, přivedla tě k umění a ty jsi u něj už zůstal. Začal jsi o ní mluvit sám, měl bych se zeptat, proč jste se rozešli, ale nejsme tak daleko, netroufám si, mám moc velkou kocovinu na to, abych se to dnes chtěl dozvědět. Radši se zeptám, co víš o tom tmavém obraze, který mě zaujal jako první. „To asi myslíš Caravaggia. Svatý František v extázi. Ten se ti líbí?“ Pokrčím rameny. Neodvažuju se přiznat, že mě zároveň i trochu děsí, kdybych to řekl, připadal bych si jako ignorant, proto mlčím. „Jedno z jeho stěžejních děl, někteří historici umění ho považují za začátek barokního malířství.“ Prohrábneš si vlasy. „Ale doopravdy o něm moc nevím, nejsem žádný odborník.“ Zdá se mi, že se omlouváš, já přitom o umění vím ještě míň než ty. To nemusíš. Jsem ve tvém domě, sám. Snídám s tebou u jednoho stolu, vyprávíš mi o obrazech, venku svítí slunce a doléhá sem křik rozzuřených racků. Zdá se mi, že teď by se mohl čas zastavit, že věčnost je teď. Všechno, co se stalo dosud, i všechno, co se teprve stane, ať už to bude cokoliv, se zakonzervovalo do téhle chvíle. Sleduju tvoji ruku položenou na dřevěném stole, tvoje dlouhé prsty svírají černý hrníček čaje. Víc nepotřebuju. Cokoliv se stane, nemůže být horší ani lepší a nic z toho, co už stalo, nemá význam. Teď je mi dobře, teď se cítím v bezpečí. Nepředstírám, v nic nedoufám, nic si neplánuju. Co jiného je život než série okamžiků, které znamenají věčnost?
106
Ukázka elektronické knihy