Kateřina Inachis
Prostě dokonalý
98
a když poslouchám lahodnej zpěv kávovaru, přehrávám si svůj dnešní sen. Tyhle věci jsou přesně tím důvodem, proč považuju svůj mozek za tu nejlepší a nejmilejší věc na planetě. Sice občas pěkně otravnou, nesnesitelnou a tyranskou, ale i tak nejlepší. Kuchyň se za chvíli topí v tý krásně černý vůni a svět je hned veselejší. Ani Arnyho pochrupování z ložnice nezní tak bezútěšně. A navíc je pondělí, který se spolu se sobotou a čtvrtkem stane na dalších pár měsíců světlým bodem mý naděje, že bych během zdokonalování svých barevných mazanic mohla potkat Běžídeštěm. Po pár měsících poctivýho mučení štětců, tužek a ostatního uměleckýho náčiní umím dokonce i toho koně nakreslit tak, aby nevypadal, že je zralej na klobásu. Sice se s každým obrazem trápím dvakrát dýl než ostatní, ale ve chvílích, kdy se patlám v barvách, mě nic jinýho neruší, neštve a nezajímá. Klidně bych se jednoho dne mohla rozpustit v tubě tmavomodrý barvy a byla bych šťastná, protože by ze mě někdo nadanější udělal nějaký převratný dílo, co bude lidem měnit životy. Jen Běžídeštěm pořád nenacházím. Na moje komentáře na svým blogu nikdy neodpoví tak, že bych z toho mohla bejt moudřejší. Vlastně mám pocit, že si se mnou hraje. Že o mně moc dobře ví, ale radši zůstává někde ve skrytu. Možná se taky bojí. Nebo je na vozíku a bydlí někde na Islandu. Anebo to je nějaký nesmírně chytrý děcko, který držej v laborce a dělaj na něm tajný pokusy. Jo, to bude ono. Je to děcko, který akorát jednou za rok pustěj na uměleckej tábor. Jediným lokem vyprázdním sklenku vína a znova se pohroužím do nejnovějšího článku. Hrozně mi v životě chybí někdo takovej. Povzdechnu si. Kde jseš, ty moje dvojče ztracený? Po chvíli se mi už rozdvojujou písmenka. Mít dvakrát Běžídeštěm je lepší než jednou, ale nemusím si kvůli tomu pozvracet notebook. Zaklapnu ho, rychle se obleču a vyběhnu do mrazivých ulic prosincový Prahy. Všechno je tady v zimě čistější. Lidi, i když nasranější, jsou přece jen občas milejší. Když zapluju do uliček Starýho města, odevšad se ke mně linou vůně Vánoc. Trdelník si sice nikdy Zpět na Obsah Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517490
Kateřina Inachis
Prostě dokonalý
99
nekupuju, protože je na mě moc sladkej, ale s kalíškem medoviny si na promrzlou lavičku sednu a sleduju, jak se ostatní hemžej. Sháněj dárky. Nenáviděj se. Maj se rádi… Je to krásně pestrý a barevný, když nemusím bejt u toho a můžu se na ně jen dívat. Když už jsem promrzlá na kost, seberu se a zapadnu do nejbližší hospůdky, která vypadá přívětivě. Mám štěstí. Stejnej nápad jako já měla evidentně i partička milovníků Pána prstenů, se kterýma se tady roztrhnul pytel. Asi bych týhle knížce mohla dát šanci, když už na ně narážím tak často. Jeden Legolas stojí na stole a hraje na housle a dalších pět sedí kolem a vydatně ho povzbuzujou. Snažím se bejt nenápadná, nechci jim kazit vánoční náladu, a tak cucám další pohárek medoviny a sleduju, jak se bavěj. Vypadaj opravdu šťastně. Zvlášť ten houslista. Nikdy jsem neviděla někoho tak šťastnýho. Snad kdybych to, co vyzařuje, vydělila stovkou, bude se tomu blížit moje malování. Za chvíli už na něj nepokrytě zírám. Dlouhý vlasy mu padaj do obličeje, maj stejnou barvu jako jeho smyčec a poskakujou v rytmu písničky, která je tak podmanivě veselá, až se dokonce i já usmívám. A Legolas si ještě zvládá podupávat nohou do rytmu. „Nevěděl jsem, že tě tady najdu, Světlano,“ ozve se vedle mě. „Mikaeli,“ zamrkám překvapeně, když mi dojde, že tohle není nic jinýho než další z mých snů. Aby taky ne. Na realitu by to bylo až moc dokonalý. Usměje se a přisedne si. Říkat nic nemusí. Vím, že přišel za mnou, a tak jen usrknu trochu medoviny a opřu se o něj. Voní jako déšť v lese. Kdybych měla vyjádřit tenhle pocit barvou, tak to bude modrozelená se zlatýma tečkama. Nic lepšího mě nenapadá. A je to dokonalý. Po chvíli, kdy oba sledujeme koncertujícího elfa, se zvedne a vezme mě za ruku. Ani se neptám, kam jdeme. Je mi to jedno. Teď půjdu kamkoliv, jen když s ním budu moct zůstat o chvíli dýl. Procházíme uličkama, který jsou teď docela tichý, a i v oknech je většinou tma. Oheň v krbu už nějakou dobu praská a v pokoji je příjemný teplo. Jestli mám na naše další snový setkání čekat zase několik měsíců, Zpět na Obsah Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517490
Prostě dokonalý
Kateřina Inachis
100
musím udělat to, na co myslím už od října. Vezmu ho za rozpálenou dlaň a zadívám se mu do očí. Má je v tu chvíli tak modrý a tak hluboký, až mě zamrazí. S každým úderem srdce o kousek zmenšuju mezeru mezi náma a ani nedejchám, abych se náhodou neprobudila. V tom polibku se skoro rozpustím. Zachytí mě a oplácí mi všechno, co jsem mu kdy beze slov chtěla říct. Všechno, co ve mně celý ty roky tiše dřímalo, se najednou probudí. Jako by se pode mnou měsíce šedivý všednosti začaly točit a prosakovaly jima ty barvičky, se kterýma si po večerech hraju. V tomhle malování už ale nejsem ztracená, vím naprosto přesně, co dělat. Prstama nabírám z palety času, kterej mi zbejvá do probuzení, a maluju na jeho rozechvělý tělo. Tou láskou, který se Arny kvůli svý sebenenávisti bojí i dotknout, Mikaela vynesu až tam, kde maj elfové svoje nebe, a letím s ním. „Nechci se probudit,“ šeptám do jeho špičatýho ucha. Pohladí mě po zádech a pousměje se. Něžně, smutně, láskyplně… Už nemusí nic říkat. Oheň pomalu dohasíná a já se snažím ze všech sil neusnout. Soustředím se na jeho silný ruce, který mě vynesly na konec světa a zase zpátky, na tenkou jizvu na hrudníku, na vlasy, který se pod mým dotekem rozestoupěj jako řeka roztavený mědi, a na ty krásný temně modrý oči, ve kterých je všechno, co tam bejt má. ◇◆◇ A probuzení je přesně tak krutý, jak jsem se bála. Zpoza okna na mě dotírá reálnej svět a z druhý postele mě prázdným pohledem sleduje Arnošt. Netuším, jak dlouho je vzhůru, ani co se mu honí hlavou. Nic hezkýho to bejt nemůže. Vím to moc dobře, protože kdykoliv jsem se mu snažila pomoct, skončilo to u toho, že nechápe, proč by se mu v životě mělo dařit, protože si to prostě nezaslouží. A to musel bejt v dobrý náladě. Na to, co říkal, když na tom byl ještě hůř, ani nechci myslet, protože víno je moc daleko a mně se nechce vstávat tak brzo. „Co kdybysme se už vzali?“ poleje mě další studenou sprchou reality, jako by se ptal, co chci ke snídani. Zpět na Obsah Ukázka elektronické knihy