spíš říct měl. Nějak to neodhadl a koupil si půllitrovou, protože Přece nevypije litr kafe, ne? Vrátí mi uzávěr termosky, aniž by se pohledem odpoutal od výhledu. Postavím ji vedle sebe na lavičku a lovím něco k jídlu, když mi položí ruku na záda. Podívám se na něj, ale pořád se dívá před sebe, dlaní mi přejede z lopatky na rameno a lehce mě stiskne. „Děkuju... Tohle rozhodně stálo za to.“ Dívám se na jeho profil, ale po chvilce musím odvrátit pohled. Z místa, kde se mě dotýká, se mi do těla šíří teplo a já musím odolávat pokušení přitisknout tvář k jeho prstům. Jeho ruka zmizí dřív než je mi milé, tak se vrátím k hledání jídla a Kristián mě napodobí. Vytáhne bagetu, což není zrovna ideální doplnění energie při takovémhle výdeji, ale nekomentuju to, jen mu po dojedení nabídnu banán, a když se podiví, stručně mu vysvětlím co jsou to prázdné kalorie, a že cukr z té tyčinky, kterou se chystá sníst, vyprchá dřív, než vyrazíme na cestu a naopak potom bude unavenější. Vezme si ho ode mě, a já si hned nato v duchu vynadám za takovou chybu, protože vidět zrovna jeho jíst banán mě vzruší jako toho nejnadrženějšího puberťáka. Naprosto nevhodné v téhle chvíli, ale teď můžu jen čekat, až to povolí. Chvíli sedíme mlčky a jen se těšíme výhledem, když se Kristián ozve: „V takovéhle chvíli a na takovém místě bych snad i uvěřil v existenci něčeho většího, než jsme my.“ Tak tady se toulají jeho myšlenky...
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517479