tělocvičny, kde začal kázat, že vybíhat se má na slovo cukr. Míša se uculovala, zatím jí otcův zásah nevadil a kývla. Zřejmě je trošku těžkopádnější nebo nedávala pozor, ale výsledek intervence nepři nesl kýžené ovoce. Nebo jen trošičku – vyběhla na „čaj“. „Cukr jsem říkal!“ křičel na ni, „maximálně káva! I limonáda už je pozdě!“ vyváděl manžel jako při finále hokejového mistrovství světa. Docílil akorát toho, že ještě dvakrát to zvládla někde mezi čajem a rumem a nakonec, když pohlédla na tatínkovy zlostné vy poulené oči a jeho naběhlé žíly na krku, nevyběhla vůbec a rozpla kala se. Jak mně bylo trapně! Ostatní přihlížející matky si asi myslely své, jedna Otakara dokonce chlácholila, ať si to tak nebere, že o nic přece nejde, je to zábava, ne soutěž. Nic naplat. Jeho zlost byla ne zkrotitelná. Výměna názorů proběhla hned za dveřmi tělocvičny, kam jsem ho odvlékla ještě před skončením hodiny. Chtěl si počkat na cvi čitelku a poučovat ji, jak má příště vysvětlovat novou hru pomocí nákresu, ale z této ostudy naštěstí sešlo. Poté, co jsem mu řekla, že se chová jako blázen, se urazil, ale ještě mi stačil se šermováním prstem před mýma očima sdělit, že dítě je potřeba od počátku vést k disciplíně a že s mým stylem vý chovy, kdy nechávám ratolestem prostor, ať si dělají, co chtějí, to nikam nedotáhnou – vždycky budou jenom poslední. Míše se zřejmě po vyklizení místnosti jejími rodiči ulevilo a po hodině vyběhla rozesmátá, po slzách ani stopy. V šatně, kde jsme na ni čekali, už zase poskakovala spokojená holčička, která má tu smůlu, že se vinou mé nemožné výchovy nikdy nikde ne prosadí.
[ 98 ]
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517423
OTAKAR Vezmu to stručně, moje žena věc jistě vylíčí barvitěji. Dostal jsem dnes vyčiněno, že jsem se snažil dceři vysvětlit pravidla hry, která asi zpočátku nepochopila, protože jinak by vyhrála. Je to bystré a pohybově nadané dítě. Je po mně. Od čtyř let mě otec vedl ke sportu a výsledkem je, že jsem schopen si s kýmkoli téměř cokoli zahrát, ať se jedná o míč, pálku, raketu či šachovou figurku. Když neschopná cvičitelka důkladně nevysvětlí podstatu hry Cukr – káva, nemá podle mě mezi dětmi co dělat. Já bych takové šlendriánství ve firmě nikdy netrpěl. Zatímco jedno z dětí odříkává známou povídačku zády k ostatním, ti se snaží k němu co nejrychleji přiblížit. Je to jed noduché. Koho po otočení uvidí, pošle ho zpět na čáru, čímž do tyčný ztrácí naději na úspěch. Moje dcera by toto okamžitě po chopila, kdyby jí pravidla byla srozumitelně vyložena. Je hbitá, a tak reakce rozběhem až při slově „rum“ je důkazem, že nevě děla, co má dělat. Když jsem se snažil věc napravit, začaly na mne pršet stížnosti. Manželka se mi snažila namluvit, že Míša prostě myslela na něco jiného a nesoustředila se. I kdyby to ale tak bylo – co má v tu chvíli co myslet na něco jiného? Hodiny pohybové výchovy se platí a není to levná záležitost. Má tedy cenu ji tam posílat? Pře mýšlet si může doma, a zadarmo. Dozvěděl jsem se tedy, že já jsem ten špatný – já, který chci pro děti jenom dobro. Beru vše prý příliš vážně. Chápu, že malé děti si musí především hrát, ale je tu také hranice, za kterou bychom je neměli pouštět, ne? Dcera se už musí učit soustředit na daný úkol. Příští rok jde do školy, bez toho to nejde.
[ 99 ]
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517423
JANA Já ho tak nenávidím!!! Těch schválností, co mi dělá, je tolik, že je nemohu všechny pořád popisovat. To bych nedělala nic jiného, ne mohla bych chodit do práce a psala bych a psala… Takže jen tele graficky – kolikrát jsme se během víkendu chytli: ▷ Boty hozené v předsíni každá jinde – přestože dobře ví, že pro tento účel byl pořízen botník (a pěkně drahý). ▷ Kalhoty hozené přes prádelní koš naruby, takže je musím obrátit (to nesnáším). ▷ Ponožka vedle záchodu, druhá neznámo kde. Když se na to ptám, jsem obviněna, že jsem ji někam dala já. Já! ▷ Hrnek od kafe, z něhož stékala shora mléčná pěna, je na nočním stolku dva dny, takže udělal kolečko! Na dřevěné desce neopra vitelná škoda. „To se zbrousí,“ sdělil manžel, nechápaje, proč tak vyvádím. Vím přesně, že než se TO (ono samo?) zbrousí, uplyne několik let. ▷ Už dva týdny prosím, aby byla vyměněna žárovka na záchodě. Když jsem totéž po dvacáté předestřela manželovi, vysmál se mi, že se musím vyjadřovat přesně: „vyměň žárovku“, a ne „je třeba vyměnit žárovku“ – on pak chudák neví, kdo to má udělat. Ha, ha, ha, on sám se zajíká svým vlastním (trapným) vtipem. ▷ Ač měl napsáno na papírku, s nímž jel nakoupit, že má vzít balí ček mletého hovězího, přivezl šíleně drahé hovězí steaky, které prý ugriluje na balkoně. Nadělal spoustu nepořádku (když je so lil a pepřil, zasypal tím celou kuchyňskou linku), umazal fůru nádobí, všude kapala z masa krev, ale on byl král, on je ten, co nám dnes uvařil. Že mi tím zadělal celou kuchyni, to nevidí! ▷ Celý týden slibuje, jak se podívá se synem na matiku. Když ho k tomu dokopu a zavřou se spolu do pokoje, najdu je po půl hodině u počítače, jak závodí s auty! Otakar není ve výchově
[ 100 ] Ukázka elektronické knihy