tělocvičny, kde začal kázat, že vybíhat se má na slovo cukr. Míša se uculovala, zatím jí otcův zásah nevadil a kývla. Zřejmě je trošku těžkopádnější nebo nedávala pozor, ale výsledek intervence nepři nesl kýžené ovoce. Nebo jen trošičku – vyběhla na „čaj“. „Cukr jsem říkal!“ křičel na ni, „maximálně káva! I limonáda už je pozdě!“ vyváděl manžel jako při finále hokejového mistrovství světa. Docílil akorát toho, že ještě dvakrát to zvládla někde mezi čajem a rumem a nakonec, když pohlédla na tatínkovy zlostné vy poulené oči a jeho naběhlé žíly na krku, nevyběhla vůbec a rozpla kala se. Jak mně bylo trapně! Ostatní přihlížející matky si asi myslely své, jedna Otakara dokonce chlácholila, ať si to tak nebere, že o nic přece nejde, je to zábava, ne soutěž. Nic naplat. Jeho zlost byla ne zkrotitelná. Výměna názorů proběhla hned za dveřmi tělocvičny, kam jsem ho odvlékla ještě před skončením hodiny. Chtěl si počkat na cvi čitelku a poučovat ji, jak má příště vysvětlovat novou hru pomocí nákresu, ale z této ostudy naštěstí sešlo. Poté, co jsem mu řekla, že se chová jako blázen, se urazil, ale ještě mi stačil se šermováním prstem před mýma očima sdělit, že dítě je potřeba od počátku vést k disciplíně a že s mým stylem vý chovy, kdy nechávám ratolestem prostor, ať si dělají, co chtějí, to nikam nedotáhnou – vždycky budou jenom poslední. Míše se zřejmě po vyklizení místnosti jejími rodiči ulevilo a po hodině vyběhla rozesmátá, po slzách ani stopy. V šatně, kde jsme na ni čekali, už zase poskakovala spokojená holčička, která má tu smůlu, že se vinou mé nemožné výchovy nikdy nikde ne prosadí.
[ 98 ]
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517423