dost času. Když už ovšem na Šimona zavedla řeč, rozhodnu se příležitost využít. „Když jste zmínila Šimona, smím se vás na něco zeptat?“ Zatímco v hrnku rozmíchává kostku cukru, podezřele si mě přeměřuje. „No? Co je s ním?“ „Nic, já jen…,“ hledám vhodná slova, která by dostatečně vyjá‑ dřila mé obavy, a současně úplně nevyzradila mou nedůvěru vůči Šimonovi. „Víte, jako novinářka jsem se musela řídit pravidlem – nedůvěřuj a prověřuj. A všem kolem sebe říkám, nepodepisuj, do‑ kud nepřečteš a neporozumíš.“ Cinknutí hrnku o podšálek. Záda zapřená do opěradla, ruce zkřížené na prsou. Gesto, které jasně říká: Tohle mě zajímá, po‑ kračujte. A tak pokračuji: „Možná je to hloupost, možná jsem jen zbytečně moc podezí‑ ravá, ale včera… Prostě jde o situaci, ze které nemám úplně dobrý pocit.“ Vokárová kýve hlavou. Jinak se ani nepohne, nepromluví, přesto každý rys v její tváři dává znát, že dobře ví, o čem mluvím. Všechny rysy v její tváři najednou zjemní, liščí pohled dostane hře‑ jivý nádech, v lehkém záchvěvu víček vnímám záchvěv sympatie. Jako byste na její obličej použili filtr s názvem Milý. Skoro jako by se jí ulevilo, že její obavy někdo sdílí. I mně se ulevilo. Nemýlila jsem se. I ona včerejší situaci zavnímala jako problematickou. „Jde o to, že si myslím, že by pan primář neměl podepisovat nic, co si důkladně neprostuduje nebo nedá prostudovat práv‑ níkovi; i když mu smlouvy k podpisu předkládá šéf kampaně.“ A ten obzvlášť, chce se mi dodat, ale komentář spolknu. Další pokývání hlavou. „Nechtěla jsem včera dělat rozruch, ale od včerejška na to mys‑ lím a nemám z toho vůbec dobrý pocit.“ Vokárová si zamyšleně přejede levým ukazováčkem po dol‑ ním rtu, aniž by si setřela miligram rtěnky. „A myslíte, že byste měla lepší pocit, kdyby nešlo zrovna o Šimona?“
[ 98 ]
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517422