„U nás v Bavorsku se vždycky říkalo, že Sudeťáci zavinili válku. Pořád heilovali a heilovali, a najednou to bylo. A pak naši muži museli všichni na frontu, ale Sudeťáci, ti si rukovali až poslední. Já jsem měla tenkrát čtyři děti. Proč bych heilovala? To mně taky nalepili na dveře štítek Jsem členka NSDAP, ale já jsem to seškrabala. To pořád jenom politika a do kastrolu nic? Ani jsem klukovi nedovolila do Hitlerjugend. My jsme měli služební byt v továrně, muž byl už tenkrát na vojně, nic mi nedával, my jsme se rozváděli. Jeden den za mnou přišel ředitel, jestli bych nechtěla vařit a prát Čechům, co tam byli na práci, on si jich vážil jako dělníků, aby měli lepší jídlo než v kantýně. A že bydlím ve služebním bytě a peníze že stejně potřebuju. Tak jsem to vzala. Čechy jsme měli u nás vždycky rádi. Oni měli lepší chování, byli takoví slušní a taky tolik neseděli po hospodách a nepili jako Bavoráci. Byl mezi nimi jeden, toho jsem půl roku nemohla ani cítit. Pořád se točil kolem mne, vodu mi nosil, s dřívím mi pomáhal, moje děti měl rád. Takový hodný člověk to byl, ale já jsem ho nesnášela. No, pak se to změnilo. Když na to nahoře přišli, že spolu chodíme, to se nesmělo a tam u nás byl gauleiter, to byla hrozná svině, tak ho sebrali a odvezli do vězení v sousedním městě. Já jsem se sebrala a jela za ním, oni chodili každé ráno přes město na práci. Postavila jsem se na ulici, a když šli, tak jsem na něj začala volat: Franz! Franz, nic nepřiznávej, nech to na mně! Všechno bude dobré. On musel odpřisáhnout, že se mnou nic neměl. A já byla v jiném stavu. Za trest, že se s ním stýkám, mě pak nasadili na práci do lesa a vzali mi děti a dali je do dětského domova, že jsem špatná matka. Tam při té práci v lese jsem potratila. Zavezli mě do nemocnice a pak k výslechu, s kým jsem to měla. Já jsem si náhodou zapamatovala jméno a číslo jednoho padlého, co byl od nás, dodneška si 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517269
je pamatuju, a u výslechu jsem řekla, že to bylo jeho. Oni mě propustili, jenom po mně chtěli, abych jim podepsala, že se už s Čechy nebudu dál stýkat. Já jsem si řekla: a co, papír snese všechno, a podepsala jsem to. Přišla jsem domů a tam už na mě čekali Češi s prádlem. Tak jsem jim je vyprala, co jsem mohla dělat. A prala jsem pro ně v noci a taky věšela, aby na to nikdo nepřišel. Pak jsem byla v jiném stavu podruhé a oni chtěli, abych to dala pryč, ale to už zatím skončila válka. To jsme tak stáli všichni na ulici, ti Češi a já s nimi a Američané vedli kolem nás toho gauleitera, co nás tak pronásledoval. A já jsem najednou viděla, že mám ruce nahoře a křičím: Zabte ho! Češi šli potom domů, ale Franz řekl, že si pro mne přijde a já jsem tomu věřila. Asi za dva měsíce se pro mne vrátil, měli jsme svatbu a já jsem se stěhovala sem. Dva starší chlapce jsem vzala s sebou, ale dva malé, holčičku a chlapce, jsem musela nechat u sestry. Slovo česky jsem neuměla, to začínaly zrovna odsuny. Já jsem kolikrát plakala, když jsem viděla ty transporty a jak se tady zachází s Němci. Pak jsem žádala, abych si sem mohla vzít i ty dva malé z Německa, ale to mi nepovolili, a těm dvěma starším zase nedali státní občanství. Já jsem Franzovi kolikrát říkala, proč mě sem tahal. A on říkal, to jsem si nepředstavoval, že to bude takhle. On kvůli mně taky hodně zkusil. K volbám ho nepustili, že je národnostně nespolehlivý, protože má Němku. To ho tenkrát moc mrzelo. To už se necítím ani jako člověk, když nesmím volit, říkal. A taky jsme třeba přišli na zábavu a najednou jeden nechal vytroubit: Všichni Němci ven! Tak jsme se sebrali a šli. On přišel k nám, proč odcházíme, ale Franz mu řekl: Já mám za ženu Němku a tys to nechal vytroubit, a tak my jdeme spolu domů. Dneska, když Němci přijedou, tak by jim nejraději vlezl do zadku. Já nevím, jestli bych to těm Sudeťákům dovolila, aby sem 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517269
jezdili. Pořád buntují, pořád se scházejí. Vede je sem stejně jenom zvědavost. Chtěli Heim ins Reich, tak to mají.“ Připusťme, především kvůli těm, kteří s absurdní pokorou chudých před odsunem uklidili a do běla vydrhli podlahy ve svých staveních, i kvůli tomu starému tesaři, který ještě dva dny před transportem přišel české rodině spravit práh, že pro jednoduchého člověka nemyslícího v historických souvislostech, ale jenom v souvislosti svého života a jeho prospěchu, jenž prožil druhou světovou válku celkem nezasažen, bez té zkušenosti s nacismem, která byla společná celé okupované Evropě, pro člověka, jehož nejsilnějším zážitkem z ní je chování českých zlatokopů v pohraničí a odsun, může být obraz války poněkud jiný a křivda i spravedlnost rozloženy jinak. Tento dílčí a osobní obraz války může být velmi snadno zneužit politickými kalkulanty, možná týmiž, kteří už jednou zavinili politické selhání sudetských Němců. Stejně tak pro německé dítě, které se v české škole tolik učilo o krutosti nacismu, ale ze své osobní vzpomínky znalo nájezdy samozvaných přicházejících den co den, aby vykrádali chalupy, takže lidé už nakonec šli rádi do odsunu, se celá historie snadno stala důvodem k pochybnosti. Německý obyvatel tohoto státu, který ještě osm let po válce neměl občanskou legitimaci, a nebyl tedy plnoprávným příslušníkem republiky, prožíval přirozeně celou tíhu dogmatického období, jež na něj doléhala stejně jako na ostatní občany, především jako Němec. („Když mě urážejí, tak se cítím jako Němec.“) Tím spíše, že jsme těmto lidem, kteří zde zůstali, protože jsme potřebovali jejich pracovní sílu, neposkytli ústavně zaručené právo menšiny a vzali jim tak možnost, aby se jako Němci cítili v této zemi doma. Může se někdo příliš divit tomu, když tento člověk, donedávna 100 Ukázka elektronické knihy