„U nás v Bavorsku se vždycky říkalo, že Sudeťáci zavinili válku. Pořád heilovali a heilovali, a najednou to bylo. A pak naši muži museli všichni na frontu, ale Sudeťáci, ti si rukovali až poslední. Já jsem měla tenkrát čtyři děti. Proč bych heilovala? To mně taky nalepili na dveře štítek Jsem členka NSDAP, ale já jsem to seškrabala. To pořád jenom politika a do kastrolu nic? Ani jsem klukovi nedovolila do Hitlerjugend. My jsme měli služební byt v továrně, muž byl už tenkrát na vojně, nic mi nedával, my jsme se rozváděli. Jeden den za mnou přišel ředitel, jestli bych nechtěla vařit a prát Čechům, co tam byli na práci, on si jich vážil jako dělníků, aby měli lepší jídlo než v kantýně. A že bydlím ve služebním bytě a peníze že stejně potřebuju. Tak jsem to vzala. Čechy jsme měli u nás vždycky rádi. Oni měli lepší chování, byli takoví slušní a taky tolik neseděli po hospodách a nepili jako Bavoráci. Byl mezi nimi jeden, toho jsem půl roku nemohla ani cítit. Pořád se točil kolem mne, vodu mi nosil, s dřívím mi pomáhal, moje děti měl rád. Takový hodný člověk to byl, ale já jsem ho nesnášela. No, pak se to změnilo. Když na to nahoře přišli, že spolu chodíme, to se nesmělo a tam u nás byl gauleiter, to byla hrozná svině, tak ho sebrali a odvezli do vězení v sousedním městě. Já jsem se sebrala a jela za ním, oni chodili každé ráno přes město na práci. Postavila jsem se na ulici, a když šli, tak jsem na něj začala volat: Franz! Franz, nic nepřiznávej, nech to na mně! Všechno bude dobré. On musel odpřisáhnout, že se mnou nic neměl. A já byla v jiném stavu. Za trest, že se s ním stýkám, mě pak nasadili na práci do lesa a vzali mi děti a dali je do dětského domova, že jsem špatná matka. Tam při té práci v lese jsem potratila. Zavezli mě do nemocnice a pak k výslechu, s kým jsem to měla. Já jsem si náhodou zapamatovala jméno a číslo jednoho padlého, co byl od nás, dodneška si 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517269