Družina horských šelem 5 (Ukázka, strana 99)

„Děkuji vám, přátelé! Ani nevíte, jak si vážím vaší nabídky. Rád ji také využiju, pokud to bude nutné. Dříve než však přistoupíme k obětování naší výbavy, přemýšlejme, jak se tomu vyhnout. Pokud mě omluvíte, na tuto noc vás opustím a budu v ústraní rozjímat. Snad na něco přijdu,“ řekl jsem dojatě a pak jsem přátele opustil. Šel jsem temným hvozdem a přemýšlel jsem. Hlavu jsem však měl prázdnou.

Nevím, jak daleko jsem se dostal, ale najednou jsem před sebou uviděl velký oblý kámen, na který jsem vylezl. Hleděl jsem na měsíc a myšlenky se mi v hlavě převalovaly sem a tam. Postupně ve mně začal klíčit neurčitý nápad, který jsem začal pomalu formulovat.

Zdaleka nejmocnější bytostí, kterou jsme zatím poznali, byl moudrý drak z jezera.

Ten by mi mohl pomoci, uvědomil jsem si poté, co jsem své myšlenky pevně uchopil.

Zavřel jsem oči a intenzivně začal myslet na draka. Ztratil jsem pojem o čase, když se ozvalo: „Proč mě voláš?“ Otevřel jsem oči a spatřil před sebou draka, jak na mě hledí svýma obrovskýma očima. Zachvěl jsem se a s veškerou svojí odvahou prohlásil: „Ó mocný draku, udělal jsem obrovskou chybu, za kterou by nyní měli platit mí přátelé, a to nechci.

Nechal jsem na sebe uvalit hakra-šamskou kletbu. Vím, že jsi všemocný a také jediný, kdo mi může pomoci. Nabízím ti vše, co mám, pokud mě této kletby zbavíš.“ „Hakra-šamská kletba je jednou z nejmocnějších kleteb, co znám. Není v mé moci ji zlomit,“ řekl drak a mně poklesla ramena. „Neklesej však na mysli. Ač nejsem schopen kletbu zlomit, jsem schopen eliminovat její oslabené následky. K tomu, abych toho však byl schopen, musíš nejdříve vrátit vše, co jsi v mauzoleu sebral. Pokud tak učiníš, tak se kletba oslabí natolik, abych mohl eliminovat její následky,“ pronesl drak temným hlasem. „A čeho si za to budeš žádat?“ zeptal jsem se opatrně. „Nic víc a nic míň než tvou duši,“ odpověděl mi drak a mně se po zádech začaly kutálet kapky potu. „Neboj se, Jaghu, nebude to tak strašné. V podstatě po tobě budu chtít pouze to, že na vašem panství začneš zařizovat a podporovat herny a veřejné domy. Tím nejlépe uctíš boha Naxora a bohyni Arwen, s jejichž pomocí tě zbavím následků kletby.

Věř však, že pokud bys někdy v budoucnu změnil svůj přístup k těmto chrámům bohémství a smyslnosti, pak se kletba vrátí plnou silou a nebude už nikdo, kdo by tě jí zbavil,“ podal mi drak vysvětlení. „Na sucho jsem polkl. „Ze své svobodné vůle přijímám tvou nabídku. Jakmile se vrátím na naše panství, začnu s výstavbou veřejných domů a heren. Zbuduji chrámy Naxora i Arwen, pokud mě zbavíš následků hakra-šamské kletby. Tak přísahám!“ Pak jsem zavřel oči a čekal. Na co, ani nevím. Než jsem je otevřel, drak zmizel.

Slezl jsem z kamene a vydal se na cestu zpět do tábora. Během cesty jsem začal pochybovat o tom, zda se mi vše pouze nezdálo. Nad ránem jsem byl zpět. Mí přátelé strávili stejně bezesnou noc jako já. Jakmile mě viděli, hned se ke mně vrhli a zahrnuli mě přívalem povzbudivých slov a nápadů, jak kletbu zlomit. „Děkuji, přátelé, za vaši starost. Sám jsem se do této situace dostal, a proto se z ní i Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517130

sám dostanu. Neptejte se prosím na to, jak. Budu vám vděčen, když mě doprovodíte zpět k mauzoleu, kam vrátím vše, co jsem ukradl. Jsem přesvědčen, že to bude ke zlomení kletby stačit,“ řekl jsem jim. Žádné další vysvětlení jsem jim však i přes jejich krátké naléhání nepodal.

Společně jsme se vrátili k mauzoleu. Když jsme před ním stanuli, seslala na mě Koré kouzlo letu a já s veškerými nakradenými drahokamy vyletěl k oknům v kopuli. Tam jsem uchopil vak, ve kterém jsem je měl, a všechny vysypal. Kameny se nepřirozeně pomalu začaly snášet na zem. Nakonec dopadly ke stěně, kde je ukryl prach.

Venku jsem se snesl zpět na zem a opatrně se napil. Voda se však okamžitě změnila v mých ústech na písek. „Vyrazíme, třeba zlomení kletby trvá nějakou dobu,“ řekl jsem.

Vedeni Rankou jsme se pomalu vydali na severozápad. Každou chvíli jsem se napil a hned vzápětí vyplivl písek. Začal jsem být přesvědčen, že se mi o setkání s drakem jen zdálo. Pak, asi po hodině, když jsem po napití automaticky vyplivl obsah úst, jsem se nevěřícně zastavil. Místo písku jsem vyplivl vodu. Opatrně jsem si dopřál další doušek. Voda zůstala vodou. Opatrně jsem polkl. Voda chutnala lépe než nejlepší víno.

Perův chrám v Berghongu Scházeli jsme z předhůří jižních Hraničních hor. Osídlení, které v okolí hakrašamského mauzolea zmizelo, se opět začalo objevovat v malebných údolích. Kromě tohoto osídlení jsme naráželi na stále hojnější trosky po kdysi vyspělé civilizaci.

Drželi jsme směr na severozápad a po patnácti kilometrech jsme dorazili na poslední hřeben kopců. Před námi se otevřela rovinatá krajina, táhnoucí se do nedozírné dálky.

Kam až naše oko dohlédlo, táhl se temný hvozd. Pouze na západě jsme spatřili sotva znatelnou linii bílých útesů, tvořících hranice Getska.

Začali jsme sestupovat z kopce. Obzor se každým krokem zmenšoval, až jsme před sebou měli pouze hvozd. Prošel jsem už několikerým hvozdem a nikdy to nebyl špatný zážitek. Z tohoto hvozdu však dýchalo jakési těžko popsatelné nepřátelství.

Jakmile jsme dorazili na jeho okraj, naznačila nám Ranka, abychom se zastavili.

Pak, doprovázená pouze Fousem, se vnořila do temného hvozdu.

My ostatní jsme se posadili na zem a trpělivě čekali, než se Ranka vrátí. To netrvalo dlouho. Asi po půl hodině se kousek od nás rozhrnuly křoviny a z nich vyšla Ranka s trochu zasněným pohledem. „Ten hvozd je naprosto úchvatný. Stromy v něm ke mně promlouvají a tu a tam se i pohybují. Možná však, že by pro vás mohl být trochu nebezpečný. Proto všem doporučuji, abyste se během doby, kterou strávíme v tomto hvozdu, vyvarovali rozdělávání ohně a pokusům o jakékoliv poškozování stromů či křovin. Povedu vás cestami lesní zvěře, takže nebude nutné si prosekávat cestu. Tábořit budeme v místech, která budou přirozenými tábořišti. Pokud by se nám během cesty naskytla příležitost ulovit nějakou zvěř, tak na to zapomeňte, odveta hvozdu by byla Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517130

strašlivá,“ řekla nám Ranka a já pozbyl touhy do tohoto hvozdu vstupovat.

Stejně jako já, ani Koré a Grult se nezdáli být příliš nadšeni vyhlídkou na cestu přes temný hvozd. Proto Koré vyndala z torny mapu, na které jsme se snažili najít jinou cestu do Berghongu. Už první pohled do mapy nám prozradil, že se tu stalo něco hrozného. V době, kdy tato mapa vznikala, byl Berghong velikým městem, které stálo uprostřed hustě osídlené oblasti. Těžko se nám to odhadovalo, ale zdálo se, že se celá tato oblast proměnila v temný hvozd. Dalo se docela dobře předpokládat, že Berghong stojí právě v prostředku tohoto nepřátelského hvozdu.

Koré s povzdechem zabalila mapu a my se připravili na vstup do temnoty hvozdu.

Po pár krocích se za námi hvozd uzavřel a vše se ponořilo do šera. Stezku, na kterou nás po několika desítkách metrů Ranka zavedla, jsem spíše tušil, než viděl.

Hvozd mi v mnohém připomínal klec s tygry. Zvenčí na něj nebyl úplně špatný pohled, být v něm však nebylo vůbec příjemné. Ze všech stran na nás útočily mraky komárů. Z dáli se ozývalo prapodivné praskání a skřípání dřeva. Tu a tam vyletěli z nedalekého křoví ptáci, kteří svým křikem vyvolali celou lavinu dalších zvuků.

Jediní, kteří si to užívali, byla Ranka s Fousem.

Sotva jsme urazili kilometr, ucítil jsem, že stezka, po které jsme kráčeli, začíná být podmáčená. „Našlapujte opatrně a snažte se neudělat ani krok mimo stezku.

Začínáme se dostávat do močálu,“ varovala nás Ranka. V zástupu jeden za druhým jsme pokračovali dál. Postupně hvozd trochu prořídl a nám se močál kolem nás zjevil v celé své strašidelné kráse. Na mnoha místech z močálu vyčnívaly trosky kamenných staveb, kterým jsme se však vždy vyhnuli.

Divný pocit v zátylku mi prozradil, že nás někdo sleduje. Začal jsem se rozhlížet kolem sebe, ale nic jsem nespatřil. Nervozita se začala mezi námi pomalu šířit. „Okamžitě toho nech a ničeho si nevšímej. Pokud si nechcete pořádně zabojovat, tak se okamžitě uklidněte. Už nějakou dobu nás sledují bahenní tvorové. Z toho, že už nějakou dobu krouží kolem nás, usuzuji, že odhadují, zda na nás stačí. Každý náznak nervozity je bude navádět k tomu, aby zaútočili,“ řekla Ranka tichým hlasem.

Rančino varování však způsobilo to, že Grult strhl z ramene svou palici, pak se rozkročil na cestě a do okolí začal pořvávat výzvy k boji. Nezbylo nám nic jiného než se chopit zbraní a postavit se zády k sobě. Byli jsme připraveni bojovat. Stáli jsme tak asi deset minut, ale žádní nepřátelé se neobjevili. „Být to srabáci. Zezadu by útočit chtít, čelem se však Grultovi postavit bát,“ prohlásil Grult. „Nebo zjistili, že jsme na ně příliš silní a odešli si pro posily,“ prohodil jsem. „Nemá cenu se tu zdržovat. Pojďme dál,“ vyzvala nás Koré.

Cestou, která byla stále mokřejší, jsme kráčeli do nitra bažiny. Pocit, že nás někdo sleduje, nezmizel, ovšem jeho intenzita se snížila. Ušli jsme asi dva kilometry.

Stezka zcela zmizela a my se brodili po kolena ve vodě. Kořeny stromů kolem nás vytvářely hotová loubí, porostlá černými řasami. Jak už to tak bývá, tak naše prsteny umožňující nám chůzi po vodě vypověděly službu právě v nejnevhodnější okamžik. „Budeme muset uhnout z cesty, neboť ta nás vede přímo k troskám jakési pevnosti. Bahenní tvorové zmizeli, ovšem nahradilo je cosi většího. Pokud odhaduji Ukázka elektronické knihy