k tělu a už vůbec ne, přijít s ním o panenství. Začala jsem zvažovat, že mu to dám vědět, jenže k tomu nikdy nepřišla vhodná příležitost. Teď se mi do esemesek čertil, že jejich třída nehraje s námi a jak mu strašně chybím. Necítím to stejně, pošeptalo mi mé vnitřní já. „Já to hrát nebudu,“ pištělo pár holek z Adrianiny i z naší třídy postávajících
v hloučku
u rohu
tělocvičny.
Adriana
k nim
samozřejmě patřila taky a Nikolas na ni nevěřícně kroutil hlavou. Já se na zápas těšila, ale to jediné, co mě zajímalo, bylo užít si to a vytěsnit z mysli alespoň na malou chvíli to, že mi s ním zbývají poslední dny. „Není s tebou zábava,“ pronese k ní Nikolas vcházející do tělocvičny s ostatními kluky ve florbalovém dresu. Vypadá tak dobře! Vypadá úplně jinak, než když je ve svých teplákách a tričku na tělocvik nebo když má na sobě ty plandavé kapsáče a obyčejnou hnědou bundu. Teď vypadá jako sportovec a sálá z něj endorfin. Úplně mě volá. Jeho zuby se lesknou v nádherném úsměvu. Nepatrně na mě mrkne jedním okem a já mám co dělat, aby se mi nepodlomila kolena. Rychle se snažím odvrátit od něj pohled, ale už teď vím, že mi ten florbal fakt nepůjde. Asi jako většina dalších sportů. „Tak hrajeme?“ křikne po nás všech Šímová, naše sexy tělocvikářka. Je jí možná něco okolo třicítky, ale je to fakt baba. Jak by řekl Soukup, Nauber a jistojistě i můj Jakub. Můj Jakub? Musím s tím něco udělat! Musím mu říct, že mi v tom vztahu není úplně dobře. Musí vědět, že pro něj v mém srdci není tak úplně místo. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517090
„Vrba, rozehraješ to. Pojď sem,“ ukáže na střed hřiště Šímová. „Pančelko, nebojíte se, že si Jirka rozmaže ten černej lak?“ rejpne si do něj Soukup. „Dej mu pokoj,“ řeknu na obranu našeho třídního emaře. Jirka se na mě usměje, já mu úsměv opětuji a jdu na pozici, na kterou mě uhání učitelka. Nikolas si stoupne asi metr ode mě a trochu do mě šťouchne florbalkou. „Hlavně nám nepokaz vítězství.“ „Ha ha,“ protočím na něj panenky. „spíš se bojím, aby sis neublížil,“ utahuji si z něj. Věnuje mi další široký úsměv. Ten, který na něm miluji nejvíc. „Abych si tě po zápase nepodal,“ vytáhne jedno obočí. Hra je v plném proudu, zatím se jen pár lidem z našeho týmu povedlo protlačit míček do protihráčovy branky, ale to nevadí. Oni přes nás neprotlačili ani jeden. Adriana nás z lavičky probodává pohledem a já vím, že strašně lituje toho, že nešla hrát. Jenže to je celá ona. Kvůli tomu, aby si nezničila účes a líčení, se neustále připravuje o veškerou zábavu. A nikdy jí to asi nevadilo tak moc, jako teď. Když Šímová v poločase zapíská a nažene nás na lavičky, aby nám řekla, jak nám to jde, Adriana se narovná v zádech a čeká, až si k ní Nikolas přisedne. Ten se ale drží týmu stejně jako já. Nebo se drží mě, kdo ví? „Zatím se držíte, vůbec to není špatné. Žlutý, musíte trochu přidat na rychlosti a modrý, vy se držte hezky tam, kde jste. Ať mají nějakou šanci,“ trochu se šibalsky, ale nenápadně jen naším směrem, zasměje.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517090
Všichni z mého týmu se na sebe podívají a mě napadne, že myslí na to samé, co já. Asi má ráda vítěze, napadne nás všechny najednou. Všichni pořvávají: „Jasný, do toho.“ A já? Já se snažím vyhýbat Adrianě pohledem. Kopu do své florbalky, zírám do země, okusuji si nehty. Jen abych nezvedla hlavu, to je důležitý. Nikolas se nakonec umoudří a jde na chvíli k ní, ale jen co ucítím první záchvěv žárlivosti, tak Šímová píská a všichni se rozbíhají na svá místa, a tak se Nikolas zase zvedá a s dobrou náladou se vrací do hry. „Drž se ode mě dál,“ vyhrožuje Matěj klukovi z vedlejší třídy. „Odprejskni,“ oponuje mu ten neznámý. Nikolas mi přihrává a já po několika rozpačitých pohledech dávám gól. Neskutečný! Všichni jásají a nikdo z těch magorů z naší třídy nechápe, jak je možný, že jsem dala gól zrovna já. „Já věděl, že v tobě dříme sportovní duch,“ rejpne do mě Nik. „Vůbec tomu nevěřím!“ prozrazuji mu a on mě poplácá po zádech. Další kontakt! Cítím, jak jeho prsty vibrují po mé kůži a je to významný pocit. Přála bych si, aby tu ruku nikdy nesundal. V posledních pěti minutách se nám podaří získat vedení. Všichni ví, že už nadobro. Radujeme se a skáčeme po sobě, když Šímová ohlásí konec turnaje. Mezi tím, co mě poplácá po zádech většina lidí z týmu a já se jen kymácím ze strany na stranu mezi nimi, pozoruji, jak se Adriana vrhá Nikolasovi kolem ramen. Neslyším, jak mě ostatní chválí za ty dva úplně náhodné góly. Nevnímám to, co mi říkají. Vidím jen, jak má Nikolas zabořený usměvavý obličej do Adrianiných dlouhých vlasů. Jak ji svírá a mě z toho bolí každý sval v těle. Chytám se za břicho, uklidňuji svůj dech, stojím v předklonu a 100 Ukázka elektronické knihy