„Věřím. Já svůj slib věrnosti dodržuju,“ hájila se žena. „To ty si naše manželství vysvětluješ jinak. Proto bude lepší, když se rozejdeme. Můžeš se pak oženit s tím svým sektářským učením…“ Hlas se jí při tom zachvěl. „Tak rozvod…“ Muž se na ženu pátravě podíval, ale stále se vyhýbal pohledu na její ňadra. „Marie, ty mě už nemiluješ,“ řekl a smutně sklonil hlavu. „Mýlíš se. Pořád tě mám ráda, Lojzo,“ řekla žena tiše a jemně muže pohladila po tváři, ačkoli se snažil vzdorovitě uhnout. „Jestli ale chceš žít podle toho, co hlásá ta tvá sekta, rozvod je jediné řešení.“ „A k tomu se rozhodla věrná katolička, vyznávající desatero. Není ti hanba?“ zaútočil. „Ano, jsem katolička,“ řekla. „Ale jako katolička mám výhrady k biblické legendě o stromu poznání,“ přiznala. „Tu legendu si nevymyslel Bůh. Kdyby si ji vymyslel, aby pak mohl Evu s Adamem za trest vyhnat z ráje, nebyl by dobrotivý. Já ale nevěřím, že by ublížil ženě. Tu legendu si vymyslel člověk, a lidé si ji vykládají, jak se jim to právě hodí. A především nevěřím pochybnému učení, jaké hlásají ti, co napodobují Paulikiány.“ „Marie, to je rouhání…“ Muž si zakryl tvář. „Za to tě čeká boží trest.“ „Ale jdi ty,“ řekla posměšně. „Trest mě už potkal s tebou.“ Založila si ruce na prsou a pobaveně pokračovala: „Jsem obyčejná pokušitelka. Jedla jsem ovoce ze zakázaného stromu poznání. Není to divné, když ještě nemám dítě? To ty mi ho pořád odpíráš, Lojzo!“ rozhořčeně vykřikla. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517088
„Marie, chce to ještě čas,“ hájil se muž. „Čas nám všecko…“ „Čas už vypršel,“ odsekla vzdorně. „Bůh nám říká, milujte se a množte se. Jaksi nám ale zapomněl říct, kdy to můžeme dělat, jestli jenom v noci, a nebo taky ve dne. Do toho nám už nemluví.“ „Marie, víš, co říkáš? To ti Bůh neodpustí. To už ne.“ Muž vzlykl a poklesl v kolenou, jako by se měl zhroutit, a opřel se o ženu. Ta ho k sobě opět přitiskla a konejšivě řekla: „Ale odpustí, Lojzíku, uvidíš. Odpustí nám rád oběma.“ Hladila muže a šeptala: „Polib je, Lojzo. Jsou to hostie naší lásky.“ Muž si v její náruči povzdychl, chtěl něco namítnout, pak se ale pokorně sehnul a jeho rty se ostýchavě dotkly ženiných prsou. „Ano, Lojzo, tak. Právě tak, miláčku,“ pobídla ho žena, a myslela na slova moudrého krále Šalomouna: ‚Tvá ňadra jsou jako dvě holoubátka s růžovými zobáčky…’ A tak se stalo, že pár měsíců poté, co si Máňa za bílého dne před Lojzou odložila sukni i košilku, když ji na návsi ženské potkaly, nevycházely z údivu; břicho mladé ženy, předtím ploché jak úhor, začínalo se povážlivě zvedat a kynout, jako by se v něm přece jen uchytil ten správný kvásek. „Máňa si konečně dala říct,“ neslo se po vsi. „Nebo se ten její osmělil…“ Nebylo důležité, jestli měli pravdu jedni a nebo druzí. Všichni si ale oddechli, že stará pověra o čápech nepřestává platit. Tam, kde se zjara uhnízdí, rodí se děti. I když to někdy chvíli trvá.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517088
NEPOSKVRNĚNÉ POČETÍ ANETY BANČÁKOVÉ Cože, tak Aneta se bude vdávat? V dědině tomu nechtěli věřit. To je určitě ubohý vtip. Kdosi se chce bavit na její účet. Lidé tu novinu pokládali jen za drb, který o Anetě Bančákové šíří ti, co jí závidí, jak si vede v hospodaření a podnikání. Věděli, že osud k ní nebyl vždycky přívětivý, ačkoli to bývalo snad nejhezčí děvče ze vsi. Právě její přitažlivá krása přispěla k tomu, že se v devatenácti stala matkou. Svobodnou matkou. Na tom by nebylo nic zvláštního, kojit za svobodna, to už nebyl ani na moravské vesnici hřích. Divné na tom ale bylo, že Aneta nikomu neprozradila, kdo že je otcem jejího chlapečka. Po porodu jí dítě pomáhala vychovávat její matka. Když ale stará Bančáková zemřela, veškerá starost o dítě a hospodářství zůstaly už jen na Anetě. Měla přes dvacet hektarů pole a k tomu pět hektarů luk. Za privatizace jí byly zemědělským družstvem vráceny, po matčině smrti to ale všechno zůstalo jen na ní. Ačkoli měla nabídky, a výhodné, aby pole prodala, neudělala to, rozhodla se, že bude hospodařit jako její rodiče. Půjčila si peníze v bance a koupila malý traktor. Na deseti hektarech pěstovala obilí, na dvou sadbové brambory, kukuřici a řepu, sázela slunečnice na olej, a ve dvou sklenících měla ranou zeleninu. Na jarní práce, na žně a na sklizeň řepy si najímala dva pomocníky, jinak ale byla na všechno skutečně sama. Ale uměla se ohánět. Už za čtyři roky měla půjčku v bance splacenou, pak si koupila i malý
100 Ukázka elektronické knihy