a to výhradně v médiu snu. A teprve z tohoto vyvolení může nyní Descartes legitimně nárokovat nutnost metody. Metoda nevede k vědě ani k jejím základům. Věda je totiž v základu zjevením, omilostněním, excesem. A díky zjevení je osvětlena a legitimována i samotná metoda. 2.3.2 Sen dodatečně přináší a dodává „metodologické“ potvrzení a nadto ještě Bohem garantované, vnější ospravedlnění předtím nalezených fundamentů. Tím sen dále dosvědčuje, že coby takto snící je Descartes vyvolený a má skrze sen předestřenou cestu, po které se má v životě ubírat. K validitě základů zázračné vědy není zapotřebí ani subjektu, ani „myslícího já“, a vlastně ani žádné speciální metafysiky. Stačí jen mysl disponovaná k excesivnímu uchvácení enthusiasmem v médiu estetické a imaginativní (tzn. nediskursivní) zkušenosti snu. 2.3.3 Descartesovy mladické sny konstitutivně svědčí o komplementární souhře kompetencí imaginace, enthusiasmu, excesu, inspirace, zjevení, vyvolení, interpretujícího rozumu, (svobodné) vůle a víry zastoupené motivem modlitby a poutě do Lorety, jež jsou všechny potřebné pro jakékoliv skutečné, tzn. pravdivé poznání. Pravda poznání u mladého Descartesa nespočívá v žádné (sebe)evidenci myslícího subjektu představujícího si jakožto objekt ideje svých idejí, není založena v jisté a jasné racionalitě „ego cogito“. A už vůbec nejde o diskusi o existenci vnějšího světa, o kritériu evidence či jistoty v poukazu na klamavé smysly. Pravda poznání je naopak ryze estetickou událostí, estetickou inscenací zjevení. Vzájemné prolnutí uvedených kognitivních funkcí, které vedle sebe stojí jakožto stejně hodnotné a žádná není preferovaná na úkor ostatních, se nejlépe demonstruje na tom, když Descartes začne ještě během spánku sny interpretovat a bez jakéhokoliv přetržení, bez césury či změny módu přejde do bdělosti. Jakmile nahlédne, že se mu jeho pokus o výklad snů daří dobře, začne 96
ZÁZRAČNÁ V ĚD A
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS516820