Je taky těžké připustit, že jsem Vika opustila v naději, že se mezi Maxem a mnou něco stane. To samozřejmě nebyl jediný důvod. Zpočátku se mi líbilo Vikovo nadšení, jeho spontánnost. Byl jiný, kluk z města, akční, moderní. Postupně se zklidnil, vyhasl… Po roce už mezi námi žádný žár nebyl a zbyla jen ta něžná soudržnost, která zůstane, když se zbytek vytratí. Vic zpohodlněl, a protože pohodlí je nepřítelem vášně a já nejsem z těch, kteří dokážou žít bez vášně… Pak se v posledních několika měsících objevovaly záchvaty žárlivosti smíšené se záblesky vášně, podobné posledním křečím umírajícího. Vic se snažil udržet si mě, udržet nás dva spolu. Čím víc se ke mně chtěl připoutat, tím víc mi ubližoval a tím víc jsem chtěla odejít. Kamkoli pryč z jeho objetí. Někdy přemýšlím, co by se stalo, kdybych ten večer po rozchodu s Vikem od Maxe tak nevystřelila. Kdybych byla trochu trpělivější. Kdybych Maxe lépe poznala. Spěchala jsem na něho a dneska už vím, že to je ten poslední způsob, jak z něho jde něco dostat. Musí cítit, že to vychází od něj. Což se mimochodem o pár týdnů později i stalo. Už jsem to ani nečekala. Seděla jsem si na rukou, abych mu nenapsala, protože po našem posledním setkání první krok z mé strany rozhodně nepřipadal v úvahu. Cítila jsem se dostatečně silná, abych odolala pokušení, taky jsem se za to trochu nesnášela. Pak jsem se jednoho rána probudila a viděla upozornění, že mám od něj zprávu na Facebooku. Štvalo mě, že mi napsal přes Facebook, protože jsem si nemohla pomoct a zprávu jsem si okamžitě přečetla a on to hned poznal. Taky •
98
• Ukázka elektronické knihy, UID: KOS516762