trálně zavrže. Bob vyrazí vpřed, klusá po schodech, skoro jako by věděl, kam jde. Nemůžu si pomoct, ale zírám na obrázky na bíle omítnutých kamenných zdech, které míjíme. Série zarámovaných černobílých portrétů začíná dole na schodišti a pokračuje až nahoru jako fotografický rodokmen. Některé snímky jsou téměř úplně vybledlé, podepsal se na nich čas i sluneční světlo, ale ty novější – blíže k prvnímu patru – jsou v dobrém stavu, a dokonce mi připadají trochu povědomé. Tváře na nich však nepoznávám. A nemá smysl ptát se Adama, který v zrcadle nepozná ani tu svou. Všimnu si, že chybí tři rámečky. Na místech, kde dříve visely, zbyly jen vybledlé obdélníkové tvary a zrezivělé hřebíky. Na rozdíl od přízemí, kde je jen studená kamenná podlaha, se prostředkem schodiště táhne červený koberec, který drží na místě pomocí kovových tyčí. Když vystoupáme nahoru, ocitneme se na úzké podestě a před sebou spatříme čtvery dveře. Všechny jsou zavřené a vypadají úplně stejně, až na jedny, na jejichž klice visí červený nápis Vstup zakázán. Před nimi najdeme psí pelíšek s tartanovou dekou a na něm napsaný vzkaz podobný tomu, který jsme nalezli v kuchyni, když jsme přijeli: Zákaz vstupu psů do ložnice. Prosím. Doufáme, že se vám u nás bude líbit.
Slovo „prosím“ jako by pisatele napadlo až dodatečně a takhle osamoceně na samostatném řádku působí trochu pasivně agresivně, ale možná mu přikládám příliš velký význam. Bob si očichá pelíšek, zavrtí ocasem a spokojeně se na něj posadí, jako by byl jeho 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS516752