Nejčastěji se můžeme setkat s někdy až absurdní redukcí Peircovy monumentální nauky na triádu ikon, index, symbol. V mnoha publikacích tak Peirce zůstává naprosto nepocho‑ pen a karikován. Ukázky a podobné snahy se podobají sna‑ hám redukovat, jako např. Platóna na „toho, kdo vymyslel teorii idejí“, nebo Michela Foucaulta jako „toho, kdo všude vidí moc“. Tento problém záměrně ponecháme stranou – naší snahou bylo především ukázat, že neexistuje nic tako‑ vého jako jedna sémiotika, jediná platná, univerzální teorie znaku, ale že sémiotik je jednoduše několik, přinejmenším minimálně dvě. Jedna, která denotát, jako reálný objekt, jednoduše škrtá, z toho důvodu, aby neupadla do metafy‑ zických pastí, jež se tím otvírají a druhá, která s předmětem počítá, a končí tak v rozvržení metafyzického realismu, jako je tomu u Peirce. Ve výsledku se tedy ukazuje, že v jistém smyslu a perspektivě (jak „pragmatické“, tak „poststruktu‑ ralistické“) je referent naprosto rozhodující. Současná, zejména pak „anglosaská“ debata29 hovoří o sporu mezi „foundationalismem“ a „antifoundationalis‑ mem“, čili mezi myšlením, které má nějaký absolutní fun‑ dament a tím, které jej nemá. Pro potřeby tohoto textu zde uvedeme pouze poměrně povrchní historické příklady; jde nám o naznačení tendence, o načrtnutí linie. Tímto funda‑ mentem může být např. postulování sebevědomého cogita (jako u Descarta), nebo nejvyšších rodů jsoucna (jako u Pla‑ tóna). Pokud použijeme dichotomie, pak v tradici v západ‑ ním myšlení, které se vyhýbá vše určujícímu základu, mů‑ žeme mluvit např. oproti Descartovi o Montaignovi a jeho pojetí individua vždy v určitém kontextu,30 oproti Plató‑ novi : o pochybování sofistů jako u Prótagory o absolutním 29 Viz níže. 30 Horyna, B., Filosofie skepse, Nakladatelství Olomouc, Olomouc 2009, s. 69.
96
MARTIN ŠVANTNER
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS516707
poznání, nebo o tzv. Gorgiově filosofii nebytí.31 Častou op‑ tikou takovýchto „autoritářských větných režimů“ (jak se vyjadřuje Lyotard) je jakýsi přísný otcovský, logocentrický pohled na nedospělé filosofie (jako třebas sofistika), které je třeba pod dohledem metafyzických a dějinných rozvrhů ne‑ chat „dospět“ (viditelně právě Platóna – jde o filosofie nesta‑ rající se o celkovou strukturu jsoucna a tudíž se nestarající ani o „svoji duši“, nebo v Hegelových (D)dějinách filosofie). Za exemplární „protifundamentální“ trend myšlení by‑ chom také mohli považovat i „současné“ myslitele, kteří programově a důsledně odmítají velká vyprávění metafy‑ ziky a nikoliv náhodou se obracejí k autorům, kteří dějiny filosofie považují častokrát za marginální, nehodné pozor‑ nosti (jako třebas J. F. Lyotard a sofisté, nebo P. Sloterdijk a jeho zájem o kyniky). Jde o autory, kteří jsou někdy, ač jejich přístupy jsou mnohdy diametrálně odlišné, shrnováni pod nálepku „postmodernismu“ nebo „poststrukturali‑ smu“, nicméně, jak se vyjádřil Deleuze, každý za sebe „bojují proti smíšeným stavům“ (logocentrismu, cynismu, velkým vyprávěním, totalitním věděním atd.). Je tedy evidentní, že linie, která bude zajímat nás, je tedy ta „druhého řádu“. Jakmile totiž připustíme nějaké množství na sebe navzájem neredukovatelných perspektiv (figur), „nevyhnutelně“ se v ní ocitáme. Z výše naznačeného je tedy zřejmé, že rétorika, či naše jistá sémiotika (jako rétorika) stojí na straně trendu, který jsme pojmenovali společně s anglosaským kategori‑ zujícím stylem jako „antifoundationalismus“. Nutno dodat, že tento text rozhodně není arbitrem, který by rozhodo‑ val, která z perspektiv je „lepší“ – jednak, jak nám ukázal Derrida, není to možné též z toho důvodu, že gestem od‑ mítnutí, nebo stanovením nového, jednoznačného středu 31 Boháček, K., Proč Gorgiás mluví: úvod do filosofie nebytí, Filosofia, Praha 2004. I I . O b ra z a řeč
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS516707
(jak Derrida říká „transcendentálního označujícího“) se ocitáme okamžitě v pasti stejné metafyziky, kterou kritizu‑ jeme.32 A také samozřejmě, tato hodnocení, prostě řečeno, patří spíše právě prvnímu trendu, foundationalistickému myšlení.33
32 Viz k tomuto Derridovu výtku Foucaultovi, jakožto tomu, kdo kritizuje „řád z pozice řádu“, v této knize ve studii Fišerová, M., Rád reprezentácie. Možnosti a limity Foucaultovej archeológie. In: Borecký, F., Fišerová, M., Švantner, M., Váša, O., Rozum, nerozum a přesvědčivost obrazů. Togga, Praha 2011. 33 Srov. Derrida J., Gramatológia, s. 11, kde Derrida mluví o vládě logocentrismu (srov. s pojetím „logu vládce“ u Gorgii – tam je pochopen de facto opačně než v rámci „logocentrismu“). „Dějiny metafyziky, které přes všechny diference, a nejen od Platóna po Hegela (přes Leibnize), ale i mimo své zdánlivé hranice, od presokratiků po Heideggera, vždy připisovaly původ pravdy vůbec logu.“
98
MARTIN ŠVANTNER
Ukázka elektronické knihy