98
p e t r a
m a r t i š k o v
·
l e t n í
v z p l a n u t í
o výhře, ze které já nehodlala ustoupit ani o píď. Bylo na Petrovi, aby kluky zpracoval. Ale jestli jsem sázela na to, že to kluci vzdají a nepůjdou do toho, tak jsem se parádně sekla. Nakonec kývli a s vervou se pustili do hledání vhodného místa. Připadala jsem si jako pitomec, když jsem podávala Ritě mikinu a mobil a opatrně si klekala, abych si od trávy neumazala džíny. To bych asi doma dost blbě vysvětlovala. „Hele, Petře, ona nás chce podvést!“ vykřikoval Marián. „Přece ji nenecháš dělat holčičí, to by dokázal každej!“ Nestál mi za odpověď. Zvedla jsem se do správné polohy a udělala první klik. Kluci mi krom kibicování, že mám úplně špatně zadek, moc vysoko ruce, moc nízko nohy, počítali každičký klik a ostřížím zrakem číhali na mou chybičku. Měli smůlu. Přidala jsem pro jistotu ještě jeden klik navíc, vyskočila na nohy, oprášila si ruce a vítězně se podívala na kluky. „Teď je řada na vás, pánové.“ Kluci na mě koukali, jako by mi právě narostla další hlava. Vůbec nemohli pochopit, že prohráli, hned vzápětí se však pustili do Petra. „Tak seš magor, kámo? Proč jdeš do předem prohraný sázky?“ „Jsi pitomec!“ „No ty vole, ty nemáš ani šajn, co umí tvoje holka, jsi marnej!“ My s Ritou jsme se nezdržovaly a vydaly se k dýdžejovi, abychom s ním domluvily nečekané vystoupení. Sice jsme se museli domlouvat rukama nohama, ale kluk byl nadšený. Dohodly jsme se s ním, že nechá zahrát ještě tři písničky, aby se kluci mohli připravit, a my je šly najít. *
*
*
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS516677