98
p e t r a
m a r t i š k o v
·
l e t n í
v z p l a n u t í
o výhře, ze které já nehodlala ustoupit ani o píď. Bylo na Petrovi, aby kluky zpracoval. Ale jestli jsem sázela na to, že to kluci vzdají a nepůjdou do toho, tak jsem se parádně sekla. Nakonec kývli a s vervou se pustili do hledání vhodného místa. Připadala jsem si jako pitomec, když jsem podávala Ritě mikinu a mobil a opatrně si klekala, abych si od trávy neumazala džíny. To bych asi doma dost blbě vysvětlovala. „Hele, Petře, ona nás chce podvést!“ vykřikoval Marián. „Přece ji nenecháš dělat holčičí, to by dokázal každej!“ Nestál mi za odpověď. Zvedla jsem se do správné polohy a udělala první klik. Kluci mi krom kibicování, že mám úplně špatně zadek, moc vysoko ruce, moc nízko nohy, počítali každičký klik a ostřížím zrakem číhali na mou chybičku. Měli smůlu. Přidala jsem pro jistotu ještě jeden klik navíc, vyskočila na nohy, oprášila si ruce a vítězně se podívala na kluky. „Teď je řada na vás, pánové.“ Kluci na mě koukali, jako by mi právě narostla další hlava. Vůbec nemohli pochopit, že prohráli, hned vzápětí se však pustili do Petra. „Tak seš magor, kámo? Proč jdeš do předem prohraný sázky?“ „Jsi pitomec!“ „No ty vole, ty nemáš ani šajn, co umí tvoje holka, jsi marnej!“ My s Ritou jsme se nezdržovaly a vydaly se k dýdžejovi, abychom s ním domluvily nečekané vystoupení. Sice jsme se museli domlouvat rukama nohama, ale kluk byl nadšený. Dohodly jsme se s ním, že nechá zahrát ještě tři písničky, aby se kluci mohli připravit, a my je šly najít. *
*
*
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS516677
99
p e t r a
m a r t i š k o v
·
l e t n í
v z p l a n u t í
Stáli hned vedle parketu a při pohledu na ně jsem musela uznat, že je na co se dívat. Sportem vypracovaná těla, dobře padnoucí ohoz a sebevědomé úsměvy neponechaly v klidu nejedno holčičí srdce. „Je to domluvené,“ mrkla jsem na Petra a kluci ho poslali do háje a ještě mnohem dál, a vyhrožovali, že nikam nejdou, ať si jde laskavě trapčit sám, když vymýšlí takový kraviny. Ale když za chvíli dýdžej ohlásil jejich půlnoční vystoupení, shodili svršky solidárně všichni. „Dámy a pánové,“ vykřikoval dýdžej do mikrofonu a nechal zaznít pár tónů z makarény. „Mám tu čest vám představit hokejový A tým Pavlov ve velmi netradiční disciplíně. Uvolněte našim borcům parket, ti totiž prohráli mně sice neznámou sázku, ale rozhodně před tou milou dámou smekám. Pro ty, kterým stále nedošlo, jak dopadla, jen doplňuji… Projeli ji na celé čáře!“ Parket se uvolnil neskutečnou rychlostí a my s Ritou jsme se spokojeně opřely o strom. Petr po mně střelil pohledem a v jeho očích jsem si mohla přečíst obdiv, ale také tichý příslib pomsty. Lucce, která se k nám přidala, jsme v rychlosti vyklopily, o co jde, a ta si s chutí spolu s ostatníma holkama prohlížela svalovce valící se na taneční parket. Na to, jak nadávali a rozčilovali se, jim tanec šel celkem slušně. Navíc se k nim postupně začali přidávat ostatní, takže za chvíli se vlnilo celé letní kino v rytmu makarény. Petr mě vyhledal pohledem v davu a já mu s pusou od ucha k uchu ukázala zdvižený palec. „Tak tohle máš u mě, krásko,“ prohlásil udýchaně, když se k nám přes dav tanečníků protlačil. Natáhl si přes hlavu bílé tričko, chytil mě za ruku a táhl za sebou k lavičkám úplně vzadu pod stromy. Holky na mě povzbudivě mrkly a já si neodpustila rýpnutí: „Copak, že by tě zadýchal jeden taneček?“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS516677
100
p e t r a
m a r t i š k o v
·
l e t n í
v z p l a n u t í
„Neprovokuj!“ usmál se na oko výhrůžně. „Ale uznávám, jsi dobrá, převezlas mě.“ „To ty taky,“ vrátila jsem mu se smíchem poklonu. „Myslím, že až sekneš s hokejem, v pohodě se uživíš jako barový tanečník. Holky budou slintat.“ Petr se pobaveně rozesmál a galantně rozložil na lavičku svou mikinu. Sedli jsme si spořádaně vedle sebe a já zaklonila hlavu. Zírala jsem skrz větve stromů na problikávající hvězdy. Petr se opřel vzadu o ruce, nohy natáhl pohodlně před sebe a sledoval můj pohled. „Mám rád letní noci,“ prohodil. „Nejhezčí jsou na čundru, když si zalezeš do spacáku, vedle tebe praská ohýnek, někdo se prohrabuje ve strunách kytary, nikam nespěcháš a jenom prostě vegetíš. Užíváš si ten pocit, kdy…“ líčil nadšeně a já ho potichu, s pohledem stále upřeným k noční obloze, přerušila: „Nestrávila bych s tebou noc.“ Ucítila jsem na sobě jeho pohled. „Ani bych to po tobě nechtěl.“ Užasle jsem se na něho podívala. „Tak proč ta sázka?“ „A proč ne? Chtěl bych s tebou strávit noc, ale ne tak, jak si myslíš. Prostě si povídat, pustit hudbu a mrknout na film. Mít na sebe víc času.“ „Celou noc?“ „Třeba,“ odvětil klidně. Sebral ze země hrst kamínků a pohazoval si s nimi. „Za tři dny odjíždíme na tramp, potom k Frýdlantu na soustředění, poslední týden v srpnu se zařadím do šiku tvrdě pracujících…“ „To máš teda dost nabitý.“ „To jo. A přitom mám pocit, že si nechávám utýct něco jedinečnýho.“ Nedodal, co tím jedinečným myslí. Zahodil kamínky, vstal a napřáhl ke mně ruku. „Smím prosit?“ zeptal se a v očích už mu zase šibalsky jiskřilo.
Ukázka elektronické knihy