Čítanka textů z ekologické antropologie: Amerika
Sociální krajiny a lovecko-sběračské adaptace na ostrově Newfoundland (část 2) Ve dvou obdobích během posledních dvou tisíciletí byl ostrov Newfoundland současně obsazen dvěma nebo více různými skupinami. K této situaci došlo na počátku našeho letopočtu, když populace ranně současných Indiánů přišly na ostrov už osídlený Paleoeskymáky. Tato situace rovněž nastala asi o 1500 let později, když evropští rybáři připluli k břehům Newfoundlandu a nalezli ostrov obydlený Beotuky. Podobně ve dvou obdobích během posledních dvou tisíciletí se ostrov zdál být obsazený pouze jednou skupinou. Mezi rokem 800 př. n. l. a 100 n. l. byl zcela ve vlastnictví groswaterských Paleoeskymáků; mezi lety 1100 až 1500 byl primárně v rukou pozdně prehistorických lidí komplexu Little Passage. Ostrovní archeologické doklady naznačují, že lovecko-sběračské skupiny zintenzivnily úsilí k získání a uchování sezónně hojných zdrojů potravy – jako byli tuleni grónští a karibu – během období spolužití (viz obrázek 7). Zdá se, že se to provádělo shromážděním množství pracovních sil na strategických místech s ohledem na zdroje v krajině, což byl způsob, jak zvýšit efektivitu hromadného lovu, pomoc při činnostech zpracování a uchování potravy a při vytváření technologií souvisejících se subsistencí (viz Hayden 1994; Kelly 1992:53–54). Jak už bylo zmíněno výše, se sezónně hojnými zdroji potravy, problémem, kterému severští lovci a sběrači čelili, nebylo nedostatečné množství potravy, ale spíše otázka, jak zajistit dostatečné množství těchto zdrojů během krátkého období, kdy se tyto zdroje stávaly dostupnými. Nejjednodušší řešení bylo zvýšit společné lovecké aktivity zaměřené na využívání sezónně hojných zdrojů potravy. Toto zřejmě byla strategie populací dorsetských Paleoeskymáků – a v menší míře populací raně současných Indiánů – přijatá v prvním tisíciletí n. l. Dorsetští Paleoeskymáci, vycházející z rané přímořské adaptace, zaměřili své intenzifikační úsilí na tuleně grónské. Dorsetské lokality na nechráněném vnějším pobřeží – v místech ideálně vhodných k lovu tuleňů grónských – jsou mnohem větší než lokality raných groswaterských lidí. Poseté velkými polopodzemními obydlími a bohatými úložišti pozůstatků tuleňů grónských byla tato stanoviště místem velkého seskupení lidí a stálého osídlení (Renoufová 2003a). Soudobé populace raně současných Indiánů přijaly méně intenzivní, ale dosti podobnou strategii, třebaže zaměřenou ve větší míře na karibu. Největší naleziště raně současných Indiánů jsou rozdělena mezi nechráněné pobřeží, pravděpodobně kvůli lovu tuleňů grónských nebo alek velkých, a vnitrozemí kvůli lovu karibu (Holly 2002a). Ostrov byl rovněž jevištěm intenzivní spoluexistence od 15. století, kdy byli Beotukové přinuceni „sdílet“ ostrov s evropskými rybáři a osadníky. Jak osídlení a aktivity Evropanů vzrůstaly, Beotukové byli zatlačeni z pobřežních sídlišť do vnitrozemí. Jakmile byli Beotukové omezeni na vnitrozemí, zkusili se vyrovnat s evropským pronikáním zintenzivněním svého úsilí zajistit si karibu a jiné vnitrozemské zdroje. Za tímto účelem se seskupili do malých vesnic podél břehů
96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS516584