98
Hugo pokrčil rameny. Zatvářil se chladně, a kdyby měl Rob čas nad tím pouvažovat, možná by mu výraz jeho přítele připomněl kluka, který pozoruje kotě topící se v jezírku. „Je mi líto, Robe. Je to jenom na tobě.“ V dálce se rozhlaholily početné kostelní zvony, jako by chtěly podtrhnout konečnost Hugova vyjádření. Odbíjely desátou hodinu. „Spinkleyho zřízenci budou za dvě hodiny u mě doma, aby ti zabavili všechno, co najdou.“ Teď však záleželo jen na jediné věci. „Ten meč,“ zamumlal Rob. „Nemohu dovolit, aby mi sebrali meč.“ „Ale to je tvoje jediná záruka. Jediná naděje, že se vyhneš vězení pro dlužníky!“ Ale Rob už ho neposlouchal. Rozběhl se pryč. Hugův kočár pořád ještě čekal, ale Rob uvažoval jako štvané zvíře a nevěřil nikomu než sobě. Utíkal – hnal se ulicemi, napříč kypícím městem, o němž se domníval, že je zkrotil, kolem povědomých míst, která mu teď připadala studená a hluchá k jeho mizérii, dokud nedoběhl ke vchodu domu na Wimpole Street. Hlava ho bolela a žaludek se mu svíral, ale netušil, zda je to kvůli pohromě, která ho stihla, nebo vyčerpáním po dlouhém běhu. Bušil do dveří, dokud je Hugův vrátný neotevřel. Rob ho skoro srazil, jak se vrhl kolem něho do domu. Bral schody po třech, až doběhl do svého pokoje, kde vypáčil z podlahy prkno, pod nímž ukrýval Neptun. Skrz závěsy pronikl sluneční paprsek a rozžehl safír na hrušce jílce, takže se rozzářil barvou hlubokého moře. Do té chvíle si Rob všímal jen toho, jak krásný je to kámen. Teď na něho hleděl lačnýma očima zoufalého člověka. Říkal si, za kolik by se takový drahokam dal prodat, kdyby jej vyloupl z jeho lůžka a nabídl ho některému klenotníkovi v Hatton Garden. Co by mohl dostat za zlato, kdyby je nechal roztavit. Hned se ale za takové úvahy zastyděl. Kam až se to dostal? Lépe by bylo umřít než takhle znesvětit rodinný odkaz. Courtneyové si tento meč vysloužili v bezmála dvousetletém boji proti španělským galeonám, holandským korzárům, indickým
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS516391