CLARE CONNELLYOVÁ
prozatím nikomu nesvěřil. Přesto je teď vyslovil nahlas. „Upřímně řečeno, když mi novinář poslal fotku Maxe, nejdřív mě napadlo, že otcem musí být Zach.“ Annabelle se na něj upřeně zadívala a usmála se. Uvědomil si, že to bylo poprvé od chvíle, kdy nastoupili do letadla. „Proč?“ „Je mu neuvěřitelně podobný.“ Dimitrios se snažil, aby to znělo lehkovážně, ale Annie zavrtěla hlavou. „Jste přece dvojčata,“ odpověděla. Dimitrios přikývl. „Tak proč tedy?“ „Řekněme, že všechny řeči o mně jsou vždycky přehnané.“ „Chceš tím říct, že neměníš ženy jako ponožky?“ popíchla ho, a i když zněl její hlas klidně, zadívala se na něj tak upřeně, že si uvědomil, že musí být opatrný, aby v ní nevyvolal falešné naděje. „Nejsem žádný svatoušek,“ řekl s pokrčením ramen. „Stýkám se se ženami. Ale jsem opatrný. Ty jsi jediná, kvůli které jsem nad sebou ztratil kontrolu.“ Zadívala se na Maxe. Možná, aby se ujistila, že ještě pořád spí. „Zach je… lehkovážnější,“ pokračoval Dimitrios. „Jsme dvojčata, ano, ale jsme každý úplně jiný. Kdyby jeden z nás měl nechtěně přivést nějakou ženu do jiného stavu, vsadil bych se, že to bude on.“ Annabelle dala hlavu ke straně a přemýšlela nad jeho slovy. Pak ale najednou její pozornost upoutalo něco za jeho zády. Pootevřela úžasem rty. Otočil se a uviděl svůj dům z její perspektivy. Auto zastavilo u obrovských vrat, která se okamžitě otevřela, a pak se rozjelo po dlouhé cestě, lemované starými stromy, jejichž koruny poskytovaly za horkých letních dní příjemný stín. „Tak tohle je tvůj domov,“ řekla tiše, spíš jen pro 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS516355