Je to on
97
V duchu se ocitl v lese, u doutnajícího milíře, v dřevěné míse teplá, voňavá uhlířina a uvnitř jakási spokojenost. Přivyknutí si na tento život, na pár zlatých vydělaných těžkou dřinou, kterou vlastně začínal mít rád, jak do ní pronikal a získával v ní dovednost. A pak, na opačné straně obrazu, jeho staří přátelé a dívky, které poznal tehdá v Rakovníku. Ti všichni se na něj z výšky dívají, užívají si, radují se, jsou svobodní, stávají se pokrokovou generací společnosti, září z nich úspěch, naplnění, dosažení všeho, po čem toužili. A vedle nich zející prázdné místo, odkud někdo odešel, vytratil se. To místo patřilo Antonínovi, ale okolnosti ho donutily se ho vzdát. Přesně tak to v duchu viděl, ale z představ ho vytrhla slova: „Máme dopito, jdeme dovnitř!“ ozval se uhlíř Martin a vyzval, ať z té zpropadané zimy konečně vypadnou. Jen co zaplatili pokladníkovi, dýchlo na ně ze sálu horko. Velká litinová kamna v rohu vydávala žár, až se tančícím párům v tlumeném světle leskla orosená čela. Změť postav se míhala po celém parketu, u stolů se rýsovala řada dalších siluet. Bylo už téměř plno a podlaha se zlehka prohýbala pod náporem desítek párů bot. Ze všech vyzařovala bezstarostná živelnost. Antonín se letmo rozhlédl a Martina se zbytkem skupiny mezitím pohltil dav tanečníků. Ihned si uvědomil, že tady se rozhodně nedočká tanečních pořádků i rafinovaných vějířů a dalších prvků městské etikety, jakou pozoroval na merendách, maškarních bálech i uměleckých besedách. Přesto mu nemohla uniknout krása některých dívek ve svátečních jupkách, jejichž rukávy zdobily krajky bílé jako čerstvě padlý sníh. Ve vlasech se jim občas zableskla barevná vlásenka, jiným zase stuha. Kontrastem pak byly starší ženy, posedávající na lavicích přiražených u stěn sálu. Měly vlňáky kolem ramen a šátky nebo čepce ukrývající popelavé vlasy. Antonín si všechny zběžně prohlédl a cítil, jak se do něj v přívalech opírá horko, vlnící se současně s pohybem lidí po celém sále. Alkohol začínal působit a on si konečně připadal, že ho
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS516318
98
Je to on
opouští lehký stav nervozity, který si předtím uvědomoval. Nechtěl se opít, tohle mu stačilo. Cítil se přesně tak, jak potřeboval, a proto vykročil mezi osazenstvo, aby tam déle nezíral. Večer tempem plynul. Atmosféra byla vřelá a muzikanti k neutahání. Antonín našel místo u stolu, kde seděl Karel Mol se svou ženou Natálií. Manžele dělilo rovných deset let. Natálie mohla někomu připomínat snad i Karlovu dceru, tak mladistvě vypadala. Karel měl naopak ve tváři vepsané odžité roky. Jí bylo dvacet teprve nedávno, přesto byla neuvěřitelně vyrovnaná a klidná, vychovaná svým umírněným mužem. Jejich idylický vztah narušovala jenom neúspěšná snaha o dítě a Antonín byl jedním z mála, komu se s tím Natálie svěřila. Vážil si její důvěry, a navíc nebýt jí, těžko by měl takovou možnost číst nové knihy. Byla ve službě v Roztokách u rodiny továrníka, jehož děti byly na studiích v Praze. Domů vozily spoustu knih a některé již přečtené dávali právě Natce, jak jí Karel rád říkal. Čtení milovala a Antonín na tom byl podobně, i když věděl, že pro to František, zastánce starších zvyků, nemá zrovna velké pochopení. Muzikanti najednou přestali hrát. Kapelník ohlásil přestávku a vydal se do šenkovny. Antonín konečně mohl vidět, kdo všechno tam v záři lamp sedí, kdo se do sálu během večera přesunul. Přehodil ruku přes opěradlo židle a o kus se ještě pootočil. V ten moment poprvé spatřil Annu Brožovou. Tísnila se u menšího stolku s několika dívkami podobného věku a nijak mezi nimi nevynikala. Zase ten nenápadný půvab, pro Antonína neobyčejně přitažlivý. Většina dívek u stolu po tanci popadala dech, pramínky vlasů vlhké a na tvářích jemné krůpěje potu. Anna však netančila, nebo si toho nevšiml. Řekl si, že až se muzikanti vrátí na svá místa, bude nejlepší čas pokusit se ji vyzvat k tanci. Věřil, že je na tady sama. Volná. A navíc se právě podívala jeho směrem. Věděla o něm. ***
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS516318
99
Je to on
Kouř se ustálil. Vznášel se nízko nad stoly a hlavami sedících. Světlo v něm ztrácelo část své intenzity, měklo a zalévalo sál zažloutlým přísvitem. Pomalu se blížila půlnoc. Někdo už byl opilý, jiní se ještě drželi a domů nepospíchali. Pivo bez pěny v půllitrech už vypadalo jako hnusná břečka. Muzikanti se právě vraceli a celý sál znovu ožil. Nedočkavé páry se těšily na další tanec. Z Antonína nervozita dávno spadla, a tak se odhodlal a vykročil za Annou. Jak se blížil, spatřoval detaily. Její jupka vypadala sametově, měla lehké zdobení na dvou svislých pruzích kolem knoflíků, nic přehnaného. Nenápadné jako ona sama. Vlasy kaštanové, vzadu svázané, až zahlédl její jemnou pokožku na krku. Najednou stál u jejich stolu, čelem přímo k Anně. Nejdřív se ale podíval na ostatní přísedící, aby se ujistil, jestli neobtěžuje. Pak pronesl: „Omlouvám se, že ruším. Anna, je to tak? Pamatuji si tvoje jméno z koloniálu. Jestli dovolíš, moc rád bych si s tebou zatančil.“ Pozvolna natáhl ruku a čekal, jestli se dočká odpovědi. Rázem měl pozornost všech přísedících dívek. Jeho oslovení a gesto je překvapilo. Byly připraveny odolávat mnohým dotíravým opilcům, jejichž způsoby se stávaly s každou další hodinou dotěrnější. A teď před nimi stál cizí mládenec s neobvyklými společenskými zvyky. Náhle se za nimi rozehrála hudba. Anna překvapeně pohlédla za Antonína na parket, potom zvedla oči k němu, usmála se a potřásla hlavou, nejistě a trochu stydlivě. Pak ale beze slov vstala a upravila si bledě modrou sukni. Z jejího výrazu Antonín poznal, jak jí zájem těší, ale nechce to dát najevo. „To, že s tebou jdu, můžeš brát jako omluvu za to vylekání v koloniálu,“ zažertovala nečekaně a vykročila kolem stolu za Antonínem. Ostatní dívky na sebe pohlédly, špitaly si a chichotaly se. To už ale Antonína s Annou pohltil taneční mumraj. Mladík si v tanci celkem věřil, kroky valčíku a polky pochytil v Rakovníku. Během chvíle si uvědomil, že Annu vede a okamžitě rozpoznal její údiv. Zůstávala soustředěná, aby mu stačila,
Ukázka elektronické knihy