44 dopisů z tekutého moderního světa (Ukázka, strana 99)

Naštěstí pro nás všechny, ochotné, či neochotné vězně kon­ zumerismu, stojí konzumeristické lékárny namačkané jedna ve­ dle druhé podél hlavních ulic, stejně jako jejich nespočetné, stále rafinovanější a všudypřítomnější prodloužené ruky, a jsou při­ praveny poskytnout záchranné pásy a život zachraňující služby, které potřebujete: aby vás zbavily nejistoty, kterou znáte, a ote­ vřely vám oči vůči nejistotám, o nichž jste dosud nevěděli.

98

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS516258

Kapitola 18

Co se vlastně stalo s kulturní elitou?

Pierre Bourdieu, význačný francouzský sociolog, tvrdil před třiceti lety (ve své vysoce vlivné knize Distinkce), že „kulturní elita“, tedy lidé, o nichž panuje přesvědčení, že jsou nositeli nej­ vyšší autority, co se týče rozlišování mezi comme il faut a comme il ne faus pas (mezi tím, jak by to mělo být a jak by to být ne­ mělo) ve všech věcech „kulturních“, se odlišují od nás ostat­ ních svým vysokým uměleckým vkusem a přísně definovanými standardy – v ostrém protikladu k našemu obyčejnému neroz­ lišujícímu vkusu a nepřítomnosti nebo nehorázné uvolněnosti standardů. Byl to právě tento kontrast, který udržoval rozdě­ lení mezi „vysokou kulturou“ (schvalovanou a praktikovanou kulturní elitou) a „nízkou (populární nebo masovou) kulturou“ ostatních.

Podle zprávy, již napsal Andy McSmith a jež vyšla v on-line vydání Independentu, autoritativní akademici na velmi autorita­ tivní (Oxfordské) univerzitě prohlásili, že ve starém smyslu již

99

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS516258

„kulturní elita neexistuje“.11 A tak Wing Chan a John Goldthorpe, oxfordští badatelé na poli společenských věd, a tým třinácti dal­ ších autorů došli na základě dat shromážděných z Velké Británie, Chile, Francie, Maďarska, Izraele, Nizozemska a USA k závěru, že to, co dnes již nelze nalézt, je „kulturní elita“, jakou popisoval Bourdieu – lidé na vrcholu odlišující se od těch, kteří jsou vzhle­ dem k nim podřadní, tím, že chodí do opery a obdivují vše, co bylo momentálně označeno za „vysoké umění“, a současně ohrnují nos a s pohrdáním shlížejí na „všechno tak vulgární, jako je po­ pulární hudba nebo mainstreamová televize“.

Ve skutečnosti není zánik elity ve starém stylu (ale nikoli „kul­ turní elity“ jako takové!) žádnou novinkou. Již v roce 1992, ve snaze uchopit podstatu vkusu (nebo spíše nepřítomnosti vkusu), typického pro „kulturní lídry“ té doby, Richard A. Petersen z Van­ derbiltovy univerzity použil metaforu „všežravosti“12: opera i po­ pulární písně, „vysoké umění“ i mainstreamová televize; kousek od tohoto, ždibec od onoho, hned toto a hned zas ono. A Petersen nedávno svůj původní objev přeformuloval: „Vidíme posun u po­ litiků, co se týče jejich příslušnosti k elitě, od povýšeneckých inte­ lektuálů, kteří snobsky pohrdají veškerou nízkou, vulgární nebo populární kulturou…, k povýšeneckým intelektuálům, kteří vše­ žravě konzumují širokou škálu populárních i intelektuálských uměleckých forem.“13 Jinými slovy, Nihil „kulturního“ a me alie-

Andy McSmith, „Cultural elite does not exist, academics claim“, na www.independent.co.uk, 20. prosince 2007).

12 Viz R. A. Petersen a A. Simkus, „How musical tastes mark occupa­ tional status groups“, in M. Lamont a M. Fournier (eds.), Cultivating Differences: Symbolic Boundaries and the Masking of Inequality. Uni­ versity of Chicago Press, 1992.

13 Viz jeho shrnutí a osvětlující reflexe za dvacet let jeho vlastních a sou­ visejících studií in „Changing arts audiences: capitalizing on omniv­ 11

100

Ukázka elektronické knihy