bude moct v nejbližší době. A vůbec, nebylo by lepší tenhle můj projektík odložit? Mnozí Ukrajinci teď žijí metodou odpočtu dní, při kterém se použije kalendářní datum a zároveň probíhající den války. „Zdá se, že tohle bylo osmý den,“ takhle to teď často říkáme. Známý vzpomíná na svůj „pátý den“, kdy on, dvaapadesátiletý fotograf, strávil se svou loveckou kulovnicí poprvé noc u Kyjeva v oddílu domobrany. „Tehdy jsem pochopil první pravidlo pěchoty ve válce – nedostat se pod palbu z vlastních řad. To znamená, aby tě nezastřelili vlastní lidi.“ Když se krčíš v noci v příkopu a není jasné, kde kolem dokola sedí stejní jako ty, všichni čekáte na nepřátele (které ještě nikdo naživo neviděl), v keřích kolem sem tam žhnou ohníčky a velitel, který se připlazí a zase odplazí, protože sám dohromady nic neví, můžeš z hlouposti střelit někoho z vlastních lidí. Nebo někdo z vašich střelí tebe. Mnozí pak mají své vlastní přelomové dny. Například: To bylo, když jsme přijeli do Lvova (matka s osmiletým synem, uprchlice). Nebo: To bylo, když začali ostřelovat město, obden (obyvatelka Charkova). Tenkrát, když se trefili do naší kanceláře a shořela veškerá dokumentace (obyvatel Charkova). A já si pamatuji čtvrtý den, kdy jsem ztratil spojení se svým přítelem z Mariupolu. Spojení se dosud neobnovilo. Co je s ním? Co se děje v Mariupolu, v hrubých rysech vím, dívám se přece na zprávy. Co se tak ještě může stát během jednoho měsíce: může být zničeno město. Došlo mi to v okamžiku, kdy jsem sledoval video z Mariupolu a náhle v jednom momentě (ukazovali trosky, dýmající domy, mrtvá těla) se do záběru dostala rozmlácená výloha a před ní reklamní tabule. Poznal jsem je – výlohu i reklamní tabuli. „To je přece na rohu té… jak se jenom…“ začal jsem vzpomínat. Ale v mých vzpomínkách byla ta mariupolská ulice úplně jiná! Byla taková nějaká barevná, živá. V mých
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS516148