Na zadní straně papíru dětská kresba červenou křídou. Je na ní zachycená rodina sedící kolem stolu. Greta pozoruje Joonův soustředěný výraz a fotografie rozložené před ním. „Joono, na co myslíš?“ zeptá se ho. „Margotina figurka byla zabalená v článku o trójském koni a v letáku z Gusavsbergu,“ odpoví Joona. „Simonova v jídelníčku z nějakého baru a kousku látky se znakem baseballového týmu z Los Angeles.“ „Stáj a bar L . A .,“ zašeptá přiškrceně Saga. „Ta zrůda nám dopředu ukazuje, kde zasáhne svou další oběť,“ přikývne Joona. „Panebože,“ zašeptá Greta. „Figurka toho kněze byla zabalená v téhle látce,“ řekne Joona a podá fotografii Saze. „Nejspíš pochází z křestních šatiček,“ hlesne. „Hledala jsem město al-Majdal, ale už neexistuje,“ řekne Saga s telefonem v ruce. „Dnes je na tom místě izraelské město Migdal nebo v Ježíšově řeči Magdala…“ „Marie z Magdaly,“ doplní Greta. „Musíme zjistit, jestli z kostela svaté Máří Magdalény zmizely křestní šatičky,“ nadhodí Joona. „Postarám se o to,“ odpoví rychle Petter. „Takže vrah nám dopředu sděluje, koho zabije a kde k tomu dojde… a my jsme ho přesto nedokázali zastavit,“ vzdychne Manvir a povolí si uzel na kravatě. „Vlastně bychom mu měli dát za pravdu, že musíme vzít část viny na sebe,“ zamumlá Petter. „Přestaň,“ zamračí se Greta. „Je to tak příšerně frustrující.“ „Já vím, souhlasím s tebou, ale teď jsme pochopili pravidla hry,“ odpoví rázně Greta a vstane od stolu. „Až přijde další figurka — a ona přijde —, pak zazní startovní výstřel…“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS516058
15 Francesca Beckmanová působí jako psycholožka v Krizovém a traumatologickém centru, které spolupracuje s policií. Právě ona rozhodne o tom, zda se Saga může plně vrátit do služby. Před třemi lety se Sažin hon na Jurka Waltera obrátil proti ní samé. Najednou se ona stala tou kořistí, která bojuje o záchranu své rodiny. Když její nevlastní sestra Pellerina zemřela na následky příliš dlouhého pobytu v uzavřené rakvi, Saze se zhroutil celý svět. Bezpečnostní policie jí zaplatila dvouletou rehabilitaci a kvalifikovanou psychologickou pomoc na speciálním oddělení na ostrově Idö. Po návratu do Stockholmu měla Saga opět dost sil na to, aby myslela i na jiné věci než na sebevraždu. Mezi pohupujícími se větvemi pronikají paprsky odpoledního slunce a dopadají do psychologické ordinace. Vypadá to, jako by se celá místnost otáčela, jako by se kutálela z kopce dolů jako nafukovací míč. Saga sedí na samém krajíčku bleděmodrého křesla. Chabě přikývne a pohlédne do Francesčiných hnědých očí. Místo rodinných fotografií nebo dětských obrázků visí za psycholožkou zarámovaná fotka lesa. Když Saga zvedne oči nad Francescu, dívá se přímo na mýtinu s rozptýleným světlem a potůčkem, který se klikatí mezi balvany porostlými mechem. „Myslím, že jste rozhodně dosáhla velikého zlepšení, přišla jste v domluveném čase, pracujete a pomáháte jako dobro volnice dvěma dětem s Downovým syndromem,“ přikyvuje Francesca. „Což byl taky důvod, proč jsem zastupujícímu šéfovi Národního operativního oddělení odpověděla, že souhlasím s vaším nástupem do interní služby.“ Francesca je krásná, přestože má tváře poseté jizvičkami, které se jí táhnou až k uším a hranici vlasů. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS516058
Už jí bylo padesát a je tak vysoká, že musí sedět s nataženýma nohama, aby koleny nenarážela do psacího stolu. „Já ale pracuju operativně, v terénu, tak mi to nejvíc vyhovuje, to jsem se vám snažila vysvětlit,“ řekne Saga. „Já to vím,“ odpoví psycholožka a sundá si brýle. „A je to pro mě důležité,“ pokračuje Saga a dupne nohou. „Myslím, že by pro mě bylo dobré, kdybych se směla vrátit a mohla si vyzkoušet, že operativní práci zvládnu, protože jsem si jistá, že to tak je.“ „Poslouchám vás,“ odpoví Francesca. „A v NOO mě potřebují, možná to zní nadsazeně, ale…“ „Sago, ještě je příliš brzy,“ přeruší ji psycholožka jemně. „Takhle to vidím, udělala jste pokrok, ale…“ „Nevíte o mně vůbec nic,“ namítne Saga rozčileně a vstane tak prudce, až křeslo narazí do stěny. „A o policejní práci taky nic nevíte — nevíte, co prožíváme, co musíme ve skutečnosti vydržet, když o něco jde.“ „Tak mi to povězte,“ vybídne ji Francesca trpělivě. „Omlouvám se,“ zamumlá Saga a zase se posadí. „Jen mě to zklamalo.“ „Myslela jsem, že budete ráda, když vám dám souhlas, abyste zase začala pracovat u policie.“ „To jsem, ale na interní práci zkrátka nejsem stavěná, já…“ Saga se odmlčí a sepne ruce, aby je udržela v klidu. „Takže se vám dneska na operativním oddělení nelíbilo?“ „Bylo to to nejlepší, co jsem za poslední roky zažila, bylo to zajímavé, vím, že jsem byla užitečná, přispěla jsem… Jen si myslím, že bych mohla přispět mnohem víc, kdybych mohla pracovat v terénu společně s Joonou Linnou.“ Odmlčí se a sklouzne pohledem ke světelným odrazům chvějícím se pod oknem. „Už jste se setkala s Randym?“ zeptá se Francesca. „Ano… teda ne že bych se s ním setkala přímo, prostě dneska přišel do zasedací místnosti s nějakou zprávou.“ „Jaký jste z toho setkání měla pocit?“ 100
Ukázka elektronické knihy