Jak vystoupit z vlastního stínu (Ukázka, strana 99)

98 / Jak vystoupit z vlastního stínu

Někdy se svobody zříkáme ve jménu lásky, ve jménu hodnot, ve jménu čehokoliv dalšího úplně sami.

Otázka k zamyšlení: Kdy se sám a dobrovolně zříkám svobody?

Někdy nám svobodu berou okolnosti, přírodní zákony. Nebude mi už nikdy osmnáct let a nepomůže pozitivní myšlení. Pod vodou se utopím, nepomůže silná vůle k tomu, aby mi narostly žábry, atd.

K zamyšlení: Moje omezení okolnostmi

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515969

Svoboda a nesvoboda v životě – motýl mezi okny / 99

Někdy nám svobodu berou druzí tím, že jsou součástí našeho světa.

Lásku ani náklonnost druhého si nevynutím, nevyvzdoruji, nevytrucuji.

Pokud si vezmu něco, co patří druhému, prostě kradu; pokud úmyslně neříkám pravdu, zkrátka lžu. Porušuji pravidla soužití dvou plnohodnotných lidských bytostí, kladu sebe nad druhého. Moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého.

Dospělosti dosahujeme s nalezením vlastní identity. Identita je završena ctností, pozitivně upevněným návykem, kterým je věrnost podle Erika Eriksona. Věrnost zde není chápána pouze v rovině partnerské, ale ve smyslu věrnost sobě, věrnost tomu, kým jsme, věrnost poslání, tomu, kým máme být, věrnost našim hodnotám. Význam slova „hodnota“ je různě vykládán. Hodnotou je jistě to, co tvoří náš svět, co nedáváme druhým všanc, co chráníme. Někdy i pro to umíráme.

Co vás v poslední době rozčílilo? Proč? Souvisí to s některou z vašich hodnot?

Příklad: Vysokou hodnotou je pro mě pravdivost, proto mě velmi rozčílí lež nebo polopravda. A vás?

Velmi často nás rozčílí, když se někdo dotkne našich hodnot. Proto nás bolí řeči na naše děti, rodinu nebo zpochybnění našeho duchovního světa, toho, na čem si stojíme. Hodnotu v čase dětství tvoří rodina, v dospívání je dotváří každý osobně. Děti naše hodnoty vnímají a někdy i kontrolují.

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515969

100 / Jak vystoupit z vlastního stínu Z praxe

Neprospívající dítě Maminka přišla za mnou a zadání bylo jasné. Syn najednou „zhloupnul“. Nedaří se mu učení, zanedbává úkoly, už přinesl několik špatných známek. Přitom předtím se zdálo, že mají doma nadané dítě.

Nechala jsem si popsat podrobně celou situaci a moje podezření nabývalo na významu. „Chválíte ho?“ „Jistě,“ odpověděla maminka. „Za co nejvíc?“ „Za dobré známky, když se mu ve škole něco podaří. Je – teda byl,“ opravila se maminka – „moc šikovný. Často jsme mu to s manželem říkali.“ „Řekli jste mu někdy něco takového, z čeho by pochopil, že byste ho měli rádi stejně, i kdyby se špatně učil?“ Hledali jsme marně, syn takový signál nikdy nedostal.

Rodiče změnili strategii, za špatné výsledky ho přestali kárat. Řekli jen stručně, že je špatný výsledek mrzí, ale že ho mají rádi pořád stejně. „Přece náš vztah, to, jak se máme rádi, nezávisí na tvých známkách, že?“ Změna na sebe nedala dlouho čekat. Už po pár týdnech se syn vrátil k původním výsledkům. Nevím, jestli podvědomě, nebo i trochu vědomě vytvořil test pro rodiče: Máte mě opravdu rádi bez podmínek? Rodiče obstáli. Pokud vím, špatné výsledky se už nevrátily.

S věrností sobě, druhým, poslání, hodnotám často souvisí také schopnost převzít zodpovědnost, která je charakteristická pro dospělost. Nalezení identity je nezbytné také pro vztah, vztahy. Jsme lidmi vztahů. Máme-li být druhému partnerem, potřebujeme znát a přijmout sama sebe. Jen takto se mu můžeme odevzdat a přijmout ho, aniž bychom ztratili sami sebe.

Ukázka elektronické knihy