k uším. Vánice a mlha, která mezitím ovinula vrchol hory, snížily viditelnost na pouhé metry, i když reklamní brožura tvrdí, že odtud je vyhlídka na desítky kilometrů vzdálené kopce i údolí. Pamatuju si, že shora vedou dolů dvě sjezdovky: nalevo černá La Sorcière, kterou chce sjet Topher, a vpravo od ní neupravená horní část modré sjezdovky Blanche-Neige. Obě se protnou u druhé stanice kabinkové lanovky, ale zatímco Blanche-Neige si dává na čas a v mírných smyčkách obkružuje horu, La Sorcière je mnohem přímější a míří po příkrém svahu rovnou k terminálu. Jde však o velmi nevýstižný popis, protože když jsme před pár minutami černou sjezdovku přelétali v kabince, z desetimetrové výšky vypadala jako jednolitý ledový plát připlácnutý na svah hory. Začnu si rukavicemi stírat led z brýlí a podjedou mi nohy. Před námi je sněhem zasypaná značka, na které snad jsou namalované dvě šipky, ale teď se pod sněhem změnila jen na bílý hrbol. Vlevo je něco na způsob napjaté tenisové sítě jako na kurtu, ale tahle uzavírá přístup na sjezdovku. Bezmocně se řítím přímo do ní. „Pomoc!“ vřískám, ale ostatní nemají šanci zasáhnout. Vletím do sítě, ucítím náraz pružných ok. Zamávám hůlkami a pak žuchnu na zem; lyže o sebe hlasitě cvaknou. Rozchechtaný Rik sjede ke mně a pomůže mi na nohy. „Měla jsi kliku!“ houkne mi do ucha, abych ho v tom skučení vichřice vůbec slyšela, a ukazuje na sněhem olepenou tabulku piste fermée přivázanou k hornímu okraji sítě. „To je La Sorcière. Kdyby ji nezavřeli, mohla jsi vyzkoušet svou první černou v životě. Nemuselo by to dopadnout extra dobře.“ Má pravdu. Za sítí rozeznám prudký, skoro kolmý sráz; sjezdovka se ovíjí kolem úbočí a za zatáčkou není… nic. Kdybych tam vlítla plnou rychlostí, zřejmě bych byla bez šance; zřítila bych se do tři sta metrů hlubokého údolí dřív, než by mě kdokoliv 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515859