„Kterápak ty jsi?“ zeptala se stařenka. „Všimla jsem si, že někdo šel přes řeku k Pekkariovým? Co to bylo za lidi?“ Rebecka jí vysvětlila, co je to za lidi a co mají na ostrově za práci. „A to většinou každému tvrdím, že se tady ve vesnici nic neděje. Jsem Mervi Johanssonová. Takže Ragnhild je tady?“ „Jo, nejspíš tam chce poklidit a… jde o nějakého psa, co zmizel.“ „No jo, pes,“ přikývla Mervi Johanssonová. „Budu mít oči na stopkách. Henryho psi většinou chodí ke mně. Občas, když má to svoje období, je zapomene pustit dovnitř, i když je venku pětadvacet pod nulou. Taky jim zapomíná dát nažrat. Tak se naučí chodit sem. Ve vesnici už trvale bydlím jen já a Henry. A když se zas dokáže postavit na nohy, tak si psy přijde vyzvednout. Říkala jsem mu, že je nesmí uvazovat a musí je nechat pobíhat na volno. Co kdyby je nechal uvázané a pak na ně zapomněl? No jo, ale teď už jsem tu zůstala sama.“ Rebecku napadlo, že by se měla zeptat, jestli Henry Pekkari neznal tátu Börjeho Ströma, ale Mervi Johanssonová spustila dlouhý monolog o tom, kolik rodin tenkrát ve vesnici žilo, když sem počátkem padesátých let přišla jako mladá novomanželka, jména a střípky lidských osudů z ní pršely jako jarní deštíček. Nejspíš si myslela, že má Rebecka tušení, o kom mluví. Pak se ovšem zarazila. „Ale já tu vyprávím o starých časech a ty máš určitě na práci něco jiného.“ „Kdepak,“ ujistila ji Rebecka. „Nevíte, jestli Henry Pekkari neznal otce Börjeho Ströma? Jmenoval se Raimo Koskela.“ Stará paní se pátravě zadívala směrem k ostrovu. „Víš, když se Ragnhildina matka s otcem odstěhovali z vesnice do Kiruny, několik let jsem pro ně truchlila. Říkala jsi, že se jmenuješ Martinssonová? Odkudpak jsi?“ „Tátova rodina pochází z Kurravaary. Ale nevíte, jestli Henry neznal…?“ „Nejsi dcera Violy Martinssonové?“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515767