Že jiné štěstí nebylo.
9. Já nevidomý – protože vedle sebe nevidím tebe – Bříšky prstů vydobývám tvou přítomnost Z oceánů vzduchu, Z reliéfu na vlhké pláži, Z okvětních lístků svítání na krku, Z dechu zapamatovaného kůží, Ze sladké, teplé vůně pšenice, Ze slunečnic, které neviditelně žloutnou Jako počátek domu. Vždyť milovat znamená dotýkat se smyslem vzájemnosti.
10. (Výprava) Małgorzatě Po mizejících chodbách uvnitř noci Jsme uháněli na kolech Tak rychle jako po kluzkém svahu, Až se ruce spojovaly na kořenech hřívy světel. Ze stěn vzduchu klesal šelest trávy – Cizí řeč skrytých krav a koní, Stromy vycházely naproti, rovnaly se a zdravily. Nadechli jsme se. Nad přivřeným víčkem jezera Vracela se rozšířená panenka – měsíc, Před nímž dozrávala tvá osobnost Jako ovoce neznámé příchuti. Stalo se toho hodně, abych dokázal odhalit skutečnost, Která zasahuje a označuje – Naším rozhovorem šli ve svatozáři zlatého hodování Stařečci jako dvě lampy na noční cestě – A mohli jsme přemýšlet nad tím, jestli slepý Vede chromého, nebo chromý slepého. Uslyšel jsem: v domě tvé řeči Bydlí holčička, Která předčasně ztratila Jistotu, že není smrt. Na úbočí vět spočinuly ruce Naučené, že údělem člověka je blízkost Druhého člověka bez ohledu na denní dobu. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515743