se na ten obrázek, zaposloucháš se do šumění vln a vzpomeneš si na svoje dobré přítelkyně.“ Vstane a pevně Julii obejme. „Jdeme, Julie! Umírám hlady.“ Susan hvízdne na Archieho. „Napustím ti vanu, nasypu do ní koupelovou sůl s mimózou a kolem zapálím svíčky. Potřebuješ se uvolnit, dopřát si luxus.“ Obejme Julii kolem ramen a zamíří s ní k domu. Camilla odšroubuje víčko z tuby modré barvy. Životy druhých, povzdechne si, jsou velmi vyčerpávající. Jarní dny se pomalu prodlužují a s nimi se vracejí romantická podvečerní stmívání. Tma už nepadá na krajinu těžce jako sametová divadelní opona, ale každým dnem poodhrnuje cípek světla, v němž se obzor zbarvuje v zapadajícím slunci odstíny růžové, modrofialové a šedavé s třpytivou krajkou azuru. Tři přítelkyně chystají hostinu z krevet a krabů, Susan otevře dveře na zadní verandu a volá je ven. Západní nebe nad mokřinou za domem je plné kudrnatých bílých beránků jako z načechrané vaty. Mezi vrstvami barev jemně probleskuje sluneční kotouč. „Žloutek oplodněného vejce,“ řekne Julie. „Ohnivá koule,“ řekne Camilla. „Slunce,“ řekne Susan. Po večeři se usadí u krbu a Susan přinese notebook. „Jen se dívejte,“ ukáže na obrazovku. „Nemusíte nic říkat.“ Na obrazovce se objeví stráň s olivovníky a čtvercovou kamennou vilou. Po boční pergole se pne bílá vistárie. V dálce za domem se rýsuje křivka hor a dva kuželovité kopce. „Vyhaslé sopky,“ vysvětluje Susan. „Tu vilu bychom si mohly pronajmout. Je to kousek od městečka San Rocco v Toskánsku. Hodinu cesty od moře. A ne moc daleko od Florencie, tedy Firenze, měla bych říct.“ Camilla a Julie na ni tázavě pohlédnou, na okamžik se zamračí a pak se dají do smíchu. „Pronajmout s možností následné koupě,“ pokračuje Susan. „Není to nádhera? Bílá vistárie, ne 96 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515685
fialová. Většinou mají lidé fialovou. Myslím, že je to znamení. Prohledala jsem celý internet, všechny mé osvědčené stránky, dokonce i ve Francii a ve Španělsku. Tohle je nejlákavější nabídka, jakou jsem našla. Jsem si jistá, že by se nám tam líbilo. Život si tím ale ,nezjednodušíme‘ – spíš zkomplikujeme.“ Susan se do Toskánska zamilovala už před lety, když tam s Aaronem oslavili dvacáté výročí. Od té doby se tam mnohokrát chtěla vrátit, ale nikdy se jí to nepodařilo. „Chceš říct, že bychom si ten dům měly pronajmout, prostě tam odjet a žít tam?“ probere se konečně Julie. „Páni! Susan, ty jsi prostě dobrodruh!“ Camilla natočí obrazovku, aby na ni líp viděla. „Ukaž nám vnitřek!“ Místnosti s vysokými trámovými stropy; broskvově žluté, smetanové, světle žluté, bílé stěny; velká okna s kamennými římsami. V kuchyni opravdový řeznický špalek na mohutných nohách; dlouhý kamenný dřez, který vyvolává vidinu zpívajících řádových sester; místo pracovní plochy dřevěné stoly; hrnce a pánve všech možných tvarů pověšené na stěně nad největším otevřeným krbem, jaký kdy viděla. „Julie, podívej se na ty pánve! Kam se na ně hrabe měděné nádobí v Mařince vonné, co říkáš?“ „To si piš! V tom sporáku se topí dřevem? A je tam i elektrický? A vidíš ten stůl s mramorovou deskou? Ten je určitě na válení těsta na domácí nudle.“ „Tak co si o tom myslíte?“ zeptá se Susan. Ticho. Pak promluví Julie: „Podle mě je to fantazie. Neumím si představit nic úžasnějšího.“ Camilla se přidá: „Hm, řekla bych, že to stojí za uvážení. Byla bych pro všemi deseti! Víte, kolik je tam všude uměleckých památek?“ Sama by si ale na něco takového netroufla. Julie ano. Některá nejlepší životní rozhodnutí bývají spontánní a iracionální. Obrovský krb. Okno. Šafránově žlutá stěna. Výhled na sopky. Tušení mystického moře za horami. 97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515685
Je to lákavá představa, pro všechny tři. Kamenná vila v Tos kánsku, kde nikoho neznají. Příležitost udělat tlustou čáru a začít znovu. Víkendy na ostrově se pravidelně opakují, rozmluvy se často protáhnou až do rána. Přítelkyně vzpomínají na školní léta a bydlení v podnájmech během studií na univerzitě. Camilla si pochvaluje půjčovnu oděvů v komunitě Chi Omega, nikdy v životě si nevyzkoušela tolik různých stylů oblečení. Povídají si o přátelích, o tom, kolikrát se v někom zmýlily, o biopsiích, o cestování, o pocitu osamění. Proč se lidé, uvažují nahlas, kterým se rozpadla rodina, nevymaní ze samoty a nenajdou si nějaké společné bydlení? Je to kvůli věcem, které za život nastřádali a se kterými se nedokážou rozloučit? Nádobí po matce, půdy a sklepy plné harampádí. Asi se bojíme mít s někým společnou kuchyň nebo koupelnu, shodnou se nakonec. „Opravdu jsme takové?“ přemítá Susan. Camilla to o sobě ví, ale vidina života v Itálii je tak lákavá, že si to pro tuto chvíli zapře. Stále silněji si uvědomuje, že takhle už to dál nejde. Už dost těch řečí o skleněných stropech, které prý brání ženám v růstu. Úplně cítí, jak jí jeden takový tlačí na hlavu. Nejvyšší čas ho prorazit. Začíná se jí líbit Susanina rozhodnost, která ji zpočátku trochu děsila. Měla by si z ní vzít příklad. Julie je napjatá jako pružina. Susanina idea ji okamžitě okouzlila. Probírají možnosti získání povolení k pobytu, prohlížejí si města na toskánském pobřeží, studují jízdní řád italských rychlovlaků. Julie už v duchu vidí, jak společně sviští ve štíhlém Pendolinu krajinou, pojídají send viče a dívají se na zelené horské stráně míhající se za oknem. Přesto když pak leží sama ve svém pokoji, přemůže ji chvílemi vlna strachu – co když ji bude potřebovat Lizzie? – nebo vlna naděje – co když za ní přijde Wade s prosíkem? Vlna za vlnou si s ní pohrávají, ale písek pod nohama je stále pevnější a pevnější. 98 Ukázka elektronické knihy