Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515672
Kapitola devátá Prosinec, před osmi lety S Desem stojíme v temném zákoutí kampusu, kde nízká kamenná zídka odděluje pozemky Peelské akademie od útesů lemujících tento okraj ostrova Man. Hluboko pod námi se s hlasitým burácením tříští vlny o skaliska. Přísahala bych, že slyším jejich šepot, jak mě vábí blíž. Docela chápu pověsti, podle nichž se sirény zrodily přímo z moře. Oceán se dotýká jakési temné, skryté části mého já, podobně jako se můj hlas dotýká mužů. No, alespoň těch smrtelných. Zajímalo mě, jestli existuje nadpřirozená bytost, která by byla vůči mojí magii imunní. A už znám odpověď. Víly. Bytosti z jiného světa. Rozhlédnu se po pozemcích kampusu. Studenti přebíhají mezi hradem nalevo, kde se nacházejí třídy, jídelny a knihovny, a kolejemi napravo. Jednotlivé tváře nedokážu v oparu pobřežní mlhy a tmy rozeznat ani přes všudypřítomnou záři lamp. „Nevidí nás,“ prozradí mi Des. Přistoupí ke mně blíž, až na kůži ucítím hřejivé teplo jeho magie. „Ale i kdyby nás viděli, nic by se tím nezměnilo, že?“ zeptá se. O krok ustoupím. „Jak to myslíš?“ Vydá se za mnou. „Chudáček Callie. Vždycky stranou, odsouzená k tomu ostatní jen pozorovat.“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515672
Nakrčím čelo a zadívám se na skupinky studentů na trávníku. I odsud slyším jejich smích a překřikování. „Pověz mi, andílku,“ pokračuje Des, „jak se z někoho, jako jsi ty,“ významně se na mě zahledí, „stane vyvrhel?“ Sklopím zrak ke svým děravým džínům, kotníkovým botám, kožené bundě a šále kolem krku. Zevnějškem sem zapadám. To moje nitro mě od ostatních odlišuje. „Proč se vlastně bavíme o mně?“ postěžuju si a zastrčím si za ucho pramínek vlasů. Des můj pohyb pozorně sleduje. „Protože mě občas fascinuješ.“ Srdce mi vynechá jeden úder. Myslela jsem, že je v našem vztahu zájem zcela jednostranný. Des mě pořád pozoruje a čeká na odpověď. „Oni za to nemůžou, to já.“ Zakaboní se. Znovu sklopím zrak k botám a nakopnu trs trávy. „Je těžké předstírat, že jsi normální, když… však víš.“ Když někoho zabiješ. Vydechnu. „Nejspíš se musím dát nejprve dohromady, než si začnu hledat přátele. Skutečné přátele.“ Nevěřím, že jsem to řekla nahlas. Podobné věci obvykle nepřiznám ani sama sobě. Des mě chytí za bradu a zakloní mi hlavu. Dlouho mlčí a tváří se velmi vážně. Je mi jasné, že se mu v tom jeho zákeřném mozku honí milion různých myšlenek. „Co kdybych z tebe na jednu noc udělal královnu?“ navrhne nakonec. Tázavě povytáhnu obočí. Než ale stačím jeho úmysly rozklíčovat, objeví se za ním řada blikajících světýlek. Doletí až k nám a já uslyším bzučení jejich křídel. Světlušky. Celý roj. Letí v úhledném šiku. Zvednu pohled k Desovi. Jemně se usmívá. Očividně je to jeho dílo. 100
Ukázka elektronické knihy