A za tohoto nadšení a volání, vstoupil do sálu pan Vanýsek. Zmateně se rozhlédl, jako by nevěděl kudy kam. Když zahlédl na pódiu Helenu, namířil si to rovnou k ní. „Pane Vanýsek, to jste hodný, že jste přišel,“ volala na něho. „Máme dát vyhlásit to sólo? Teď je na to nálada a ta pravá atmosféra!“ „Jen to ne,“ ulekl se. „Aspoň ne hned teď. Mám ještě nějaký zástoj. Musím něco zařídit s tím senem.“ Helena udělala obličej jako Pýthie Delfská. Byla okamžitě v obraze. „Copak?“ zeptala se. „Potřeboval bych tři čtyři maníky.“ „Tady jsou zrovna čtyři.“ Ukázala na čtyři mládence, kteří zpívali. „Radek, Zdeněk, Honza Petr a Karel Hronec. Stačí?“ Ani se nezeptala: Pomůžete panu Vanýskovi?“ Znala své kluky. „Bohatě,“ přikývl pan Vanýsek. „Měli jste někdy v ruce podávky? Tedy vidle?“ zeptal se mládenců. „Loni. Na bramborové brigádě,“ odpověděl taktik Zdeněk s přehledem. „To rád slyším. Tak jdeme, mládenci. Za mnou!“ zavelel pan Vanýsek
a vypochodoval
ze
sálu.
Všichni
čtyři
maturanti
vypochodovali za ním. Vyprovázel je potlesk a volání. „Kampak?“ Ale to nikdo nevěděl. Jenom pan Vanýsek, kombajnér a řidič našeho patronátního statku. ∞ ∞ ∞
∞ 98 ∞
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515618