„Jenom jsem zkoušel novou pušku,“ snaží se hájit, ale Holý ho vůbec nevnímá. „Myslím, že jste měl použít střelnici!“ ozve se poručík. „Mohl jste někoho zranit!“ „Střílím slepými!“ „To je úplně jedno!“ „Pojďte se mnou, policisto. Ukážu vám zbrojní průkaz,“ řekne povýšenecky a odchází za doprovodu Holého do domu. Krátká stála před brankou a čekala, až se její parťák vrátí. Muž ukazuje poručíkovi svůj zbrojní průkaz. Holý je překvapen, že se dozvídá, že se jedná o plukovníka Roháče. „Vojenská policie?“ „Ano.“ „Proč jste to neřekl hned?“ „Chtěl jste se přesvědčit, jestli mám zbroják,“ muž se na něho usmívá. „Chápu, vychutnal jste si mě.“ „Ani náhodou.“ „Tak proč se tak usmíváte?“ „Už raději běžte, poručíku,“ vyprovází ho rukou směřující ven. „Asi si myslíte, že když jste u Vojenské policie, že jste nedotknutelný, že?“ „Řekněme, že mám mnohem větší pravomoc, než vy, poručíku, ale nesnažím se ji zneužít.“ „Skutečně?“ „Už běžte!“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515487
„Víte, že máte chatu hned vedle hledaného zločince Jaroslava Vrány?“ „Koupil jsem tu chatu vloni. Ještě jsem se nestačil seznámit s místními,“ odvětí Roháč. Holý pokyne hlavou a vyrazí za Krátkou, která netrpělivě přešlapuje před brankou. Žena v kožené bundě kroutí hlavou. „Kde jste tak dlouho?“ „Víte, kdo to je?“ ukazuje rukou zpátky k muži, který stojí u vchodu do své chaty. „Ne, ale vy mi to určitě řeknete.“ „Je od vojenské policie. Nějaký plukovník Roháč.“ „No, aspoň víte, že byste mu tu zbraň asi nemohl vzít,“ usměje se na něho a zamíří ke svému vozu. Holý vzteky mávne rukou a následuje svou parťačku k červenému autu. Takhle, si mě vychutnat, pomyslí si Holý. To mu nezapomenu. Policisté se vrací do Litoměřic. „Odvezu vás domů. Pro dnešek jsme skončili,“ pronese Krátká s pohledem na svého parťáka. „Jasně, parťačko,“ ušklíbne se a v duchu se těší na jedno orosené. Cítí, že po dnešku si ho zaslouží. Krátká jeho pokus o sblížení ignoruje. Ω Litoměřice, obec Trnovany
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515487
Kolem sedmé se dostává do sprchy. Její teta jí připravila mezitím něco k večeři. „Jsi moc hodná, děkuji.“ Ozve se Eva a posadí se ke stolu. „Jsem ráda, že ses ukázala. I když vím, že jsi tu hlavně kvůli práci, jsem ráda, že se zase vidíme.“ „Také tě ráda vidím.“ „Hm.“ „Mrzí mě, že s mámou spolu nemluvíte.“ „To mě také,“ pokyne hlavou a vrací se ke sporáku. „Možná bys měla přijet do Prahy,“ navrhuje Eva. „Obávám se, že to se nestane.“ „Jste obě tvrdohlavé.“ „Určitě víš, proč spolu už pět let nemluvíme.“ Eva přikývne. „Takže já nebudu ta, která se omluví.“ „Ale před chvíli jsi řekla, že tě to mrzí, že spolu nemluvíte.“ „To ano, ale nebýt tvé mámy, tvoje babička by ještě žila.“ „Ale přece jsi nemohla vědět, že babička tu změnu nezvládne.“ „Říkala jsem jí, že má nemocné srdce, a že by bylo lepší, kdyby zůstala u mě.“ „Slyšela jsem, že to babička chtěla.“ „Ovšem,“ přikývne teta. „Tvoje máma jí přemluvila.“ „Hm!“ „Už to neřeš. Babi, to nevrátí a já se s tebou o tom nechci hádat.“ „Mám něco z mámy. Asi proto jsem se stala policistkou, i když můj otec byl zásadně proti.“
Ukázka elektronické knihy