prostranství poblíž zářící budovy nebyl nikdo. Vzlyky, které zůstaly vzadu za ním, se už téměř rozplynuly v tichu, ale ne úplně – chvěly se ve vzduchu jako vzdálené komáří pištění. V hloubi domu se ozval výstřel, pak druhý – kdesi daleko na odpověď zavyl probuzený pes a zase zmlkl. A komáří pískot utichl, jako když utne. Dějev vyšel na zápraží, otevřel těžké dveře a vstoupil dovnitř. Nesměl vytáhnout revolver, a dokonce ani držet ruku na skryté kapse. Zvedl ruce s roztaženými dlaněmi – dlaně byly vlhké, jako by si je právě umyl – a rozhlédl se kolem, každou vteřinu připravený vykřiknout: „Naši! Nestřílejte!“ Stál v malé předsíni s oprýskanými stěnami, kde byl přímo přes latě pod omítkou namalovaný obrovský nápis: „Smrt nepřátelům lidu – kornilovcům, kappelevcům…“ Poslední slova se ztrácela v temnotě sklepení, kam se scházelo po strmých schodech a odkud se nesl šum hlasů. Další křídlo schodiště vedlo do prvního patra, kde, jak se zdálo, také někdo byl. Ochranka nikde žádná. Dějev se na okamžik zamyslel a vydal se pomalu po schodech nahoru. Brzy se ocitl u dvoukřídlých dveří, jedna veřej byla pootevřená a ze škvíry vycházelo světlo a pach spáleného střelného prachu. Samotná veřej byla pevná, dubová – revolver by ji neprostřelil, leda možná kulomet. Dějev se za ni postavil – tak, aby mu z úkrytu nevykukovala ani ramena, ani ruce zvednuté ke stropu –, sevřel zpocenou ruku v pěst a opatrně zaklepal. Místo odpovědi ticho. Znovu zaklepal. Aniž čekal na odezvu, opatrně strčil do pootevřené veřeje – ta se se skřípěním pohnula a odhalila velký prostor: spoustu elektrického světla, spoustu kouře ze střelného prachu. Z toho světla a kouře zíraly na strnulého Dějeva dvě černé díry – dvě hlavně revolverů. „Zavřete dveře, prosím,“ požádal zdvořilý hlas z hloubi místnosti. „Překážíte.“ Dějev s podlamujícíma se nohama a stále zdviženýma rukama vstoupil do místnosti.
103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515423