Kapitola devatenáctá
Eliza
Rýžová kaše
Když nesu matce ranní čaj, sedí na posteli zabořená do hromady polštářů a noční čepička jí visí z hlavy jako bledá povadlá květina. Okamžitě poznám, že se něco děje: pod očima má nafialovělé kruhy, rty semknuté do tenké čárky, ramena ztuhlá. Zvedne ruku na znamení, abych mlčela. „Včera večer se mnou mluvili pan plukovník a jeho žena. Celou noc jsem oka nezamhouřila.“ Hned pomyslím na peníze, které jsme si napůjčovaly. Jestli nám Martinovi nezaplatí, budeme muset do Calais prchnout všichni. „Nemohou nám zaplatit?“ „Nebuď hloupá, Elizo!“ Hledím na ni. „Tak o co jde?“ „Ann musí pryč. Trvají na svém. Musí okamžitě odejít.“ „Odejít?“ zopakuji omráčeně. „Z jakého důvodu?“ „Její drzost je neomluvitelná. Nemůžeme si tu držet služebnou, která ohrožuje naše živobytí, Elizo.“ „Co udělala?“ Přidržím se sloupku postele, protože matčina slova postrádají smysl. „Řekla, že naše káva je otrávená. Paní Martinovou to tak rozrušilo, že ji celý den sužovaly křeče v žaludku. Naštěstí ji pan plukovník přesvědčil, že 1 02
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515368