jen poslouchala; kéž bych dokázala popsat, jak úžasně uměla pracovat s mlčením, jak ho uměla dávkovat, jak jsi díky ní měl pocit, že tě někdo slyší, že je s tebou někdo na stejné vlně – možná ti to všechno připadá jako klišé, ale víš, ty to máš taky, tu schopnost, když zrovna nejsi v tom svém debatním modu. Prostě jen seděla a hezky, smutně a chápavě se usmívala, a částečně proto, že nedělala nic, mi umožnila dospět k závěru, že moje rozrušení je rozhodně potřeba nějak vysvětlit, že se můj vztek na mámu kvůli tomu, jak tě nedokázala „ochránit“ před tím videem, nebo kvůli tomu, že ta krádež obrázku je prý to nejhorší, co kdy provedla, ještě nezačlenil do koherentního narativu. Vytvořila mi prostor a já jsem si uvědomila, že hluboko pod tím, co říkám, je něco skryté, nevyřčené. Pak se v tom prostoru vytvořeném jejím mlčením něco stalo: nastal kolaps řeči, moje řeč se tříštila pod náporem emocí, stala se z ní litanie nesouvisejících výroků, tak nějak na mě působí někteří tví oblíbení básníci, anebo třeba Sarah Palinová nebo Trump, pronášejí nesmysly, jako by dávaly smysl, jako by to byly argumenty nebo informace, i když já jsem mluvila mnohem rychleji než politici; moje řeč nabírala rychlost, jako bych chtěla dohnat mizející význam; bylo to, jako bych dostala mrtvici. Sima pak vypíchla, že jsem často opakovala slovo „výcvik“ – například jsem řekla: „Proč máma dala ten obrázek Deboře, no, na základě výcviku bych usuzovala –“ a pak jsem se v půli věty zarazila a spustila o něčem úplně jiném. − Protože se to stalo ve vlaku. Když jsem se s otcem vracela ze Seattlu do Brooklynu, z návštěvy u rodinných přátel; bylo mi šest. Když babička musela nečekaně odjet do Los Angeles, protože její sestra onemocněla. Deboru vzala s sebou a mě nechala
105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515364