ANDREA LAURENCEOVÁ
chvíli netoužil po ničem jiném než sedět s Willow u ní na terase, lechtat Bruna za ušima a poslouchat, jak v nedalekém lese zpívají ptáci. Nejvíc ho vyvádělo z míry, jak si ho všímaly ženy. Samé nesmělé úsměvy, pomrkávání, vzdušné polibky i vřelá objetí, to vše od dívek po dámy ve věku jeho matky. Zoufale si přál, aby už Willow sešla dolů a připojila se k němu. Chtěl, aby se do něj zavěsila nejen proto, aby odvedl pozornost dam, jakkoli by mohla být příjemná, ale hlavně proto, že mu Willow chyběla. Byl zvyklý mít ji pořád po boku. Když s ním nebyla, cítil přímo fyzickou bolest, jako by postrádal část těla. Věděl, že tohle je pro něj nová zkušenost, třebaže už si nebyl tak úplně jistý, jestli se mu až tak zamlouvá. Podle všeho byl nezávislý muž. Ale pokud by měl o Willow přijít, nezávislost rád hodí za hlavu. Nikde přece nestojí, že musí zůstat až do smrti stejný. Neklidně pohlédl na hodinky a pak snad po desáté přelétl pohledem po sále plném hostů ve svátečním, kteří upíjeli šampaňské a zobali jednohubky. Na pódiu hrál orchestr a tanečním parketem kroužilo několik dvojic. Byl to příjemný pohled, jen nemohl uvěřit, že se tahle sláva koná jen na jeho počest. A pak ji uviděl. Nebo si alespoň myslel, že je to Willow. Žena, která ho našla na pláži, se proměnila z poustevnice v krasavici, o jaké se mu do té doby ani nesnilo. Měla oblečené tmavě modrozelené šaty, které jí při chůzi volně splývaly kolem nohou, a připomínala bohyni. U lalůčků se jí pohupovaly náušnice ze zlatavých a akvamarínových pavích peříček a krátké světlé vlasy zdobila čelenka ze zlatých kvítků. Když se jejich pohledy střetly, zářivě se na něj usmála. Vypadala naprosto dokonale. Vlasy, make-up… Nádhera. Krásné šaty a skvostné šperky ale samy o sobě nic 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515207