nesmysly, které by za adekvátní doprovod k slavné melodii mohl považovat snad jen hluchý. Marii se zdálo, že každý kotlíkář s rozladěnou kytarou by to po šesti pivech zahrál líp. Bylo to fiasko, naprostá hrůza. „Tohle je ten Bob Dylan?“ zeptal se tehdy Mariin manžel. Šokovaní přátelé, kteří si tolik zakládali na své diskotéce, apaticky přitakali. Ano, tohle je ten Bob Dylan. Nebo co z něj zbylo… Rozproudila se debata, proč je někdo, kdo se takhle neumětelsky představuje před celým světem, považován za hudebního proroka, fenomén, vzor a příklad. Marie se rozhodla přijít tomu na kloub. Protože přece není možné, aby se někdo, kdo se na takové akci předvede jako naprostý diletant, těšil takové úctě… Přátelé Marii půjčili licenční supraphonské album ze sedmdesátých let, opatřené překladem textů do češtiny. Nazítří, když měla Marie chvíli jen sama pro sebe, si desku pustila. To byl jiný Dylan než včera v televizi. Poprvé v životě ji nějaká hudba ohromila. Skutečně ohromila. Včerejší šok vystřídalo vytržení, nadšení, vlastně znovu úžas, jen v jiné podobě. Písně se dotkly něčeho hluboko v ní. Nejvíc na ni zapůsobil Idiot Wind; nic podobného v životě neslyšela. Četla si text, a když píseň skončila, překvapilo ji zjištění, že trvala osm minut. Pustila si ji znovu. Ta obrovská síla emocí. Tolik bolesti, zlosti, naléhavosti v jediné písničce. Tolik srdce! Pustila si Idiot Wind znovu, pak ještě třikrát. Pak znovu celé album. Když přátelé viděli, co to s ní udělalo, desku jí darovali a k tomu ještě rachitickou kazetu Slow Train Coming. Marie si je pouštěla pořád dokola — a co ji nejvíc udivilo, i roční dcerka u té hudby spokojeně vrněla… Iniciace šokem. Časem Marie na své první seznámení s Bobem Dylanem zapomněla, až o dvacet let později, při návštěvě Londýna, si v jednom knihkupectví koupila monografii o svém idolu a tam narazila na vysvětlení, co se tehdy na Live Aid stalo. Špatná souhra. Nedostatečná příprava. Vypnuté odposlechy. A vzadu za scénou zkoušel sbor refrén k tehdejšímu
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS514868