z našeho kruhu, který byl skutečně velký a který ji nejvíce potřeboval — Kafku.“ Urzidil — Němec, Žid, československý vlastenec a praktikující katolík — měl vzácný (jak se ukázalo, v Čechách až příliš vzácný) dar smiřovat protiklady. Jeho otec byl německý nacionalista a antisemita, matka — Židovka — vychovávala sedm dětí z předchozího manželství. Po její smrti se otec znovu oženil, tentokrát s Češkou, přestože ani Čechy nemohl vystát. Zato obdivoval kancléře Bismarcka a byl přesvědčený, že místo Němců je v Říši. Ti všichni z 3,7 milionu jeho krajanů, kteří sdíleli tento názor, se po vzniku Československa na podzim roku 1918 začali označovat jako sudetští Němci, aby zdůraznili, že s Čechy nemají a nechtějí mít nic společného. Urzidil, kterého vychovala nevlastní matka Češka, byl opačného mínění — domníval se, že zdejší Němci symbiózu se Slovany přímo potřebují, aby si uchovali svou jedinečnou identitu a odlišnost od říšských Němců. Tento názor si však nikdy nevydobyl uznání většiny Urzidilových krajanů. V parlamentních volbách v květnu 1935 dvě třetiny z nich volili Sudetoněmeckou stranu, podporovanou organizačně i finančně německou NSDAP. Tato volba rozhodla o budoucích osudech německé menšiny v Českých zemích. Už 15. září 1938 — tedy více než dva týdny před mnichovskou konferencí, na níž čtyři evropské státy rozhodly o připojení takzvaných Sudet ke třetí říši — prezident Edvard Beneš poprvé navrhl (v tajné nótě určené francouzské vládě), aby byla z Československa vysídlena část německého obyvatelstva. Francouzi tento návrh ignorovali, a tak se Beneš, který byl připraven udělat cokoli, jen aby definitivně vyřešil německou otázku v českých zemích, při příští příležitosti obrátil na Sověty. Benešův osobní tajemník Eduard Táborský po letech
Pražský slabikář
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS514757