z našeho kruhu, který byl skutečně velký a který ji nejvíce potřeboval — Kafku.“ Urzidil — Němec, Žid, československý vlastenec a praktikující katolík — měl vzácný (jak se ukázalo, v Čechách až příliš vzácný) dar smiřovat protiklady. Jeho otec byl německý nacionalista a antisemita, matka — Židovka — vychovávala sedm dětí z předchozího manželství. Po její smrti se otec znovu oženil, tentokrát s Češkou, přestože ani Čechy nemohl vystát. Zato obdivoval kancléře Bismarcka a byl přesvědčený, že místo Němců je v Říši. Ti všichni z 3,7 milionu jeho krajanů, kteří sdíleli tento názor, se po vzniku Československa na podzim roku 1918 začali označovat jako sudetští Němci, aby zdůraznili, že s Čechy nemají a nechtějí mít nic společného. Urzidil, kterého vychovala nevlastní matka Češka, byl opačného mínění — domníval se, že zdejší Němci symbiózu se Slovany přímo potřebují, aby si uchovali svou jedinečnou identitu a odlišnost od říšských Němců. Tento názor si však nikdy nevydobyl uznání většiny Urzidilových krajanů. V parlamentních volbách v květnu 1935 dvě třetiny z nich volili Sudetoněmeckou stranu, podporovanou organizačně i finančně německou NSDAP. Tato volba rozhodla o budoucích osudech německé menšiny v Českých zemích. Už 15. září 1938 — tedy více než dva týdny před mnichovskou konferencí, na níž čtyři evropské státy rozhodly o připojení takzvaných Sudet ke třetí říši — prezident Edvard Beneš poprvé navrhl (v tajné nótě určené francouzské vládě), aby byla z Československa vysídlena část německého obyvatelstva. Francouzi tento návrh ignorovali, a tak se Beneš, který byl připraven udělat cokoli, jen aby definitivně vyřešil německou otázku v českých zemích, při příští příležitosti obrátil na Sověty. Benešův osobní tajemník Eduard Táborský po letech
Pražský slabikář
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS514757
vzpomínal na prezidentův rozhovor s Vjačeslavem Molotovem během Benešovy návštěvy v Moskvě v prosinci 1943. Na návrh československého prezidenta, že vysídlení by se mělo týkat dvou milionů lidí, „možná i více“, Molotov jen mávl rukou a prohlásil: „To je maličkost, to je snadné.“
2 Podle oficiálních československých statistik bylo do konce roku 1946 vysídleno 2 232 541 Němců. Počet těch, kteří opustili Československo na vlastní pěst nebo byli vysídleni až po roce 1946, činí dalšího půl milionu. Čeští manželé či manželky (a děti) Němců s nimi zpravidla sdíleli stejný osud. Organizovanému vysídlení předcházel krvavý divoký odsun, který probíhal od května do listopadu 1945. Podle odhadů, k nimž dospěla v devadesátých letech dvacátého století společná česko-německá komise historiků, dosahoval počet obětí divokého odsunu celkem devatenácti až třiceti tisíc lidí. K nejkrvavějším zločinům došlo na přelomu května a června 1945 na Žatecku a Postoloprtsku, kde českoslovenští vojáci zavraždili zhruba osm set Němců, převážně civilistů, a v noci z 18. na 19. června na Přerovsku, kde bylo zastřeleno sedmdesát jedna mužů, sto dvacet žen a sedmdesát čtyři dětí. Navzdory zakořeněnému názoru nebyli pachateli nejhoršího násilí na Němcích čeští civilisté ani členové nahodile vytvořených partyzánských skupin, nýbrž vojáci československého vojska zformovaného v SSSR a indoktrinovaného komunismem. Řadu lidových soudů vyprovokovali československé bezpečnostní orgány. Nejvyšší představitelé vlády s prezidentem Benešem v čele své krajany ve veřejných projevech přímo pobízeli, aby s Němci (kteří však byli — stejně jako jejich kati — také československými občany) nezacházeli v rukavičkách.
Schůzka v Jackson Heights
100—101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS514757
Zločiny doprovázelo svorné mlčení českého tisku: jedním z pouhých dvou periodik, která se pronásledování německého obyvatelstva systematicky věnovala a poukazovala na katastrofální následky masového vysídlování, byl Ferdinandem Peroutkou řízený týdeník Dnešek (jakkoli tento časopis zpravidla zastával pozice shodné s názory tehdejší hlavy státu).
3
Peroutka byl důvěrníkem dvou československých prezi-
dentů — Tomáše Garrigua Masaryka a Edvarda Beneše (ten v Peroutkovi dokonce viděl svého nástupce). Byl to také nejvýznamnější český novinář dvacátého století, autor klasického čtyřsvazkového díla o počátcích moderní československé státnosti (Budování státu, 1933—1936) a vedoucí nejlepšího společensko-politického týdeníku (Přítomnost). Za druhé světové války byl vězněn v nacistických koncentračních táborech, a jelikož nehodlal strávit zbytek života v komunistických kriminálech, emigroval v roce 1948 do Británie, odkud přesídlil do USA. Tam v letech 1951—1961 působil jako ředitel československé sekce Rádia Svobodná Evropa. Nápad nahrát rozhovor s Urzidilem dostala Peroutkova manželka Slávka. Nejspíš chtěla muže vytrhnout z deprese, které propadl po odchodu do důchodu. Od raného mládí byl v centru politického dění — nyní, na stará kolena, upadl v zapomnění. Úlohu lídra československého exilu převzal jeho mladší spolupracovník ze Svobodné Evropy Pavel Tigrid, který po neúspěšném pokusu odstavit Peroutku z vedoucí pozice z rádia odešel a v roce 1956 začal vydávat časopis Svědectví, který si získával čím dál větší renomé. Právě v něm vyšly na konci sedmdesátých let minulého století první texty československých historiků, v nichž byl odsun Němců přirovnáván
Pražský slabikář
Ukázka elektronické knihy