Zázraky (Ukázka, strana 99)

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS514754

BITVA Madrid, 1982

Na, Marío: tady máš pivo. Proč? Na co připíjíme? Kdo si vůbec objednal pivo. Pivo zrovna dneska; když už tu jsme, tak radši dvojku vína. Nebo šampus, jako Francouzi! Odtamtud oni přece jsou! Tři piva! S kým jsem se tu proboha dneska sešel? Mám chuť se sebrat a jít domů brečet! Tak na co si připíjíme! Na to, co přijde. Vážně budeš věřit někomu, kdo v nejhorším práskl do bot? Jedno pivo, druhé pivo, pivo načepované až po okraj, při ťuknutí pár ka­ pek vystříkne druhému na ruku, sklenka vína, někdo přistrčil limonádu. To nosí smůlu! Kdo si objednal mošt?

Vždyť snad slavíme, ne, nejsme na pohřbu. Mošt. Kolik ti je? Maminka tě pouští takhle samotnou, krásko? Tak­ hle to státu zavařit. Dáš si ještě jedno? Přípitek! Na nás!

Co to je za solidaritu? Na nás a na všechny ostatní! Na nás i na kamarády, co dneska nemohli přijít! Na tu holku za barem! Hlavně na tu holku za barem! Sklo naráží o sklo

99

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS514754

a to naráží o sklo, nějaká ruka — chlupy na článcích prstů, čisté nehty, kožený řemínek hodinek skoro jako nový — se k přípitku připojuje od vedlejšího stolu, v baru se míchají přátelé a neznámí. María přiblíží párátko — vidličky jim nedali — k talíři kroket, i když dobře ví, že patří jednomu z těch mužů s knírkem, všichni jsou si podobní, nedokáže se v těch dlouhých vlasech a vousech a stejných sakách vyznat; napíchne jednu kroketu, po chvíli další, pak ještě jednu, dokud vidlička jednoho z mužů necinkne o prázdný talíř, a když zvedne oči, uvidí ji, jak žvýká. „Máme tu zlodějku!“ María se nervózně zasměje, pusu má ještě plnou bešamelu a zbytků dušeného masa, muž se na ni podívá a rozesměje se s ní. Zareaguje s hranou obřadností: naznačí úklonu, políbí Maríe ruku — párátko pořád svírá v pěsti, na hřbetu ruky jí přistane jeho slina — a objedná u servírky další krokety, jen pro slečnu. María odpoví­dá, že ne, to nejde, že si může jídlo klidně zaplatit sama; v baru to smrdí nakládanou zeleninou, potem a cigaretami. To ti muži s kroketami tu kouří; všichni teď upírají pozornost k ní, tělem zůstávají natočení ke svým přátelům, tváří směrem k nim. Nakonec se muž otočí zpátky, jako by se ho ostatní nějak dožadovali. Nic po ní nechtějí, sotva s ní promluvili, ale ona má zvláštní pocit, že jim dluží trochu pozornosti. Ve skutečnosti to udělala vědomě: tedy, první kroketu si vzala omylem, myslela si, že je objednal Pedro, ale když si brala druhou, už věděla, že si je objednali ti muži vedle — na rukou neměli jedinou

100 Ukázka elektronické knihy