Rose Gold začala nervózně vysvětlovat svůj přechod ze základní školy na domácí vzdělávání. Třesoucí se rukou si uhladila neposlušné pramínky vlasů na hlavě. Pře mýšlela jsem, jestli nemá náhodu svoje dny. Čas v měsíci by tomu odpovídal. Ještě jsem ji nestihla naučit, jak se používá tampon. Musím jí toho předat ještě tolik! Nebyla připravená na to, aby čelila světu sama. Žalobce pokračoval. „Chci vám položit pár otázek k va šemu stravování.“ Rose Gold si nikdy nepřipravila sendvič ani neskláda la prádlo. Uklízela jsem jí pokoj, stlala a vozila ji všude, kam bylo třeba. Čas od času jsem se ji pokusila motivovat k větší samostatnosti — nabízela jsem jí, že ji nechám na pár hodin samotnou v knihovně nebo že zůstanu v čekárně, zatímco ona půjde k doktorovi, ale vždycky chtěla, abych šla s ní. „Zůstaň,“ prosila mě a chytila mě za ruku. A tak jsem zůstala. Snad jsem v tom měla být trochu důslednější. Osmnáctiny oslavila bez řidičáku i bez přátel. Na to, jak zlý je svět, nebyla stavěná. Klepala se tam nahoře jako osika, a všechno kvůli mně. Měla jsem být tvrdší, měla jsem umět říct jí ne, měla jsem ji míň rozmazlovat. Ale všechny ty roky jsem ji potřebovala stejně tak intenzivně jako ona mě. „Směla jste mít vlastní přátele?“ zeptal se žalobce. Celý můj život mě pořád jen někdo opouštěl. Nebyla jsem dost dobrá pro svou rodinu, nebyla jsem dost dobrá pro Rose Goldina otce. Pak mi do života najednou přišel tenhle andílek, který se beze mě nehnul, který mě milo val každým dnem víc a víc. Konečně jsem měla někoho, kdo mi zapnul zip vzadu na šatech až úplně nahoru, kdo se smál i mým nejpitomějším vtipům. Nikdy ji nepřestalo bavit moje vyprávění, nikdy mi neřekla, ať ji nechám na pokoji. Občas večer, když jsme měly po škole, jsem odešla
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS514613
k sobě do ložnice nebo do kuchyně, aby měla trochu soukromí. Vždycky za mnou přišla. Rose Gold mi teď připadala vzdálená, jako ve snu. Žalobce zopakoval otázku. „Slečno Wattsová, směla jste mít vlastní přátele?“ „Ne,“ odpověděla, aniž by s kýmkoli, zejména ne se mnou, navázala oční kontakt. „Moje sousedka Alex Stone ová byla jediná vrstevnice, se kterou jsem měla dovoleno si povídat, téměř pokaždé jen pod dohledem mé matky.“ „Z jakého důvodu vás nutila stranit se ostatních dětí?“ zeptal se žalobce. Rose Gold si zastrčila dlaně pod stehna a seděla ne hnutě se ztuhlýma rukama. Otřásla se, očividně jí byla zima. Mary se ani nenamáhala přibalit jí svetr navíc. Pěk ná náhradní matka. „Prý měla strach, že by moje imunita nedokázala vzdo rovat dětským bacilům. Kvůli mé chromozomální vadě.“ „Kterou, jak už víme, netrpíte,“ připomněl žalobce. Tuhle scénku museli mít nacvičenou. „Správně,“ připustila Rose Gold neochotně. „Byla to jen výmluva. Abychom mohly být pořád spolu.“ „Proč myslíte, že to tak bylo?“ Rose Gold mumlala, ale bylo to právě tak nahlas, aby ji všichni slyšeli. „Říkala, že mi chce dopřát dětství, jaké sama nikdy neměla.“ Tváře mi hořely, horko jsem cítila až na ušních lalůč cích. Žaludek se mi stáhl. „A jaké dětství tedy měla?“ Rose Gold se na žalobce podívala vytřeštěnýma očima, hledala u něj náznak souhlasu, který vždycky dostávala ode mě. „Moc mi toho neřekla, ale vím, že se k ní ani jeden z rodičů nechoval hezky. Její otec byl v podstatě násilník. Nejspíš to má po něm.“
101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS514613
Otřela jsem si potem ulepené ruce o kalhoty. Porotci mě zvědavě pozorovali, jeden z nich se dokonce tvářil lítostivě. Dívala jsem se před sebe na stůl a předstírala, že zkoumám žilkování dřeva. Na tátovu obranu musím říct, že trpěl posttrauma tickou stresovou poruchou v době, kdy žádná posttrau matická stresová porucha neexistovala, natožpak plán její léčby. Kdybych si měla tipnout, řekla bych, že bitva v Ardenách byla ve srovnání s jeho bitvou o lahev vcelku snesitelná. Mámy se nikdy ani nedotkl, ale mě a Davida mlátil hlava nehlava. V šedesátých letech to vřelo v celé zemi a jen se čekalo, až to bouchne, a náš domov nebyl výjimkou. Táta řídil domácnost s vojenskou disciplínou, všich ni museli srazit paty a nikdy nebyl pohov. Matka, která měla velmi ohebnou páteř, měla druhou nejvyšší šarži. Nikdy nás netloukla, ale její výhrůžky počkej, až přijde táta jsem se začala děsit skoro stejně jako bití, které pak nevyhnutelně následovalo. Do dnešního dne nemůžu pásky ani vidět, natož nosit. Při pohledu na ně mě hned začnou svědit jizvy na zádech. Rose Gold si se svraštěným obočím prohlížela žalobce, který s ní něco rozebíral. V duchu jsem ji žádala, aby další repliku z jejich scénáře neříkala, ať už je to cokoliv. Usadila se zpátky do židle, rozhodnutí padlo. Tiše začala odříkávat směrem do klína: „Jednou jsem ji našla v kuchyni, jak brečí, že ji rodiče nikdy nemilovali.“ V krku se mi udělal knedlík. Celý svůj život se snažím působit vesele, ale to ráno, o kterém mluvila Rose Gold, jsem na to prostě neměla. Když mě má desetiletá dcera našla brečet nad dřezem, svěřila jsem se jí. Svezla jsem se na dlažbu, praštila sebou o spodní skříňky a začala vzly kat, že mě rodiče nikdy nemilovali. Slavnostní zakončení
102 Ukázka elektronické knihy