A to, co ještě horkotěžko drží na vládní úrovni, je – zdá se – na úrovni metropole prakticky nemožné. Tyto dvě strany proti sobě vykopaly válečnou sekeru už dávno a poměrně pravidelně po sobě ostře pálí v mediálních sporech, ať už jde o dopravu, úklid odpadků nebo uprchlíky. A to máme nejžhavější fázi volební kampaně ještě před sebou. Ale schválně – dovedete si představit, že po volbách představitelé těchto stran zapomenou na všechny vzájemné urážky, diametrální rozdíly v chápání svobody a omezování ze strany vrchnosti nebo na hluboké osobní antipatie a že budou spolupracovat na šťastné budoucnosti zpovykaných Pražáků? Já si to to tedy rozhodně představit nedokážu! 6.6.22
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS514310
SAMA SOBĚ ZABIJÁKEM
Setkání s kamarádkou z mládí. Nostalgie i připomínka neúprosného běhu času. A také poznání, že dávné vzájemné porozumění, někdy třeba i beze slov, je dávno pryč. Teď tu sedí dáma v letech, v jedné ruce cigaretu, v druhé skleničku piva, a lamentuje nad životem. Pomalu se jí začínají ozývat nemoci středního věku, jako je vysoký tlak či cukrovka. Má za sebou několik onkologických operací, kdy jí chirurgové znovu a znovu z těla vybírali to, co jí tam od posledního zákroku mezitím dorostlo. Zdravotně se cítí čím dál hůř. Teď se jí dokonce začala šířit po celém těle ošklivá, rudá vyrážka. Je to prý znamení, že v těle je nemoci moc, játra si už s ní neví rady, 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS514310
a tak toxiny vycházejí ven kůží. „Já vím, že bych měla přestat pít a kouřit,“ pronáší vědoucně a nevinně přitom pomrkává svýma blankytně modrýma očima. „Já vím, že mě to postupně zabije,“ dodává. „Jenže co bych z toho života měla?“ ptá se mě. „Život,“ odpovídám. „Ještě jsi přece na umírání příliš mladá.“ Zarazí se a přemýšlí o tom. „Ne, už nic měnit nebudu, už to nemá cenu,“ vrtí po chvíli nesouhlasně hlavou. „Ať si třeba zdechnu,“ pronese nakonec a zasměje se tomu, jako by to byl nějaký dobrý vtip. Ale není. Tahle zabedněnost a neschopnost zbavit se toho, co nás ničí, je bohužel příliš destruktivní na to, aby si z toho člověk dělal legraci. Nebo ten hloupý výrok, který jste už určitě slyšeli: „Tělo musí jít do hrobu zhuntovaný!“ a kterým se obhajuje nesmyslné ničení těla i mysli. Vážně je to „huntování“ tak skvělá věc, že za to stojí umřít dřív? A co vy? Dokázali a chtěli byste se vykašlat na to, co vás zabíjí? 1.11.21
100 Ukázka elektronické knihy