Druhá Jarmila počítá. Čas. Kolik let jí zbývá, jestli se chce vdát a mít rodinu? A kroky. Kolik jich udělá z kanceláře do garáže, z garáže do skladu a ze skladu za pult, aby cestou potkala pana šéfa a mohla se na něj usmát. Počítá i úsměvy. Kolikrát se usměje ona na něj a kolikrát on na ni. Pan šéf se nikdy moc neusmíval, ani když všechno šlapalo — ale Jarmila mu to nemá za zlé, v krámě jsou pořád starosti. Pan šéf se mračil a paní šéfová se usmívala, tak to bylo, tak to má být — a tak to třeba zase bude. Třetí Jarmila je soudružka Málková. Soudružka Málková píše a podává hlášení, telefonuje na podnik a chodí na porady. Poslouchá, jak plnit plán plynulého zásobování obyvatelstva základními potravinami a jak využít výlohu k propagaci nového zřízení, v němž už člověk nebude člověku vlkem jako dřív, nýbrž soudruhem, přítelem a bratrem. A jak by měla vlka Vlkovského zkrotit. Odhalit. Usvědčit. Ze šmeliny. Neukrývá někde nějaké zboží? Prohlédla jste to tam pořádně, soudružko Málková? Máte všechno pod kontrolou? Zasloužíte si důvěru, kterou vám lid dal? Zvládnete svou odpovědnou práci? Opravdu je takový problém přistihnout Vlkovského při zpronevěře? Nesmíte ho spustit z očí! „Pane šéf,“ pípla nesměle, když Josef začal jako každý večer počítat pokladnu. Dopočítal desetikoruny, zapsal, teprve pak k ní zvedl hlavu. „Potřebujete ještě něco? Jděte už domů, jste tady od rána.“ Jako by zapomněl, že domů by měl jít on. „Já jenom že… až to spočítáte, tak… no já bych to prostě měla podepsat, to je takový hloupý příkaz,“ omlouvá se a nejradši by se neviděla.
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS514281