Druhá Jarmila počítá. Čas. Kolik let jí zbývá, jestli se chce vdát a mít rodinu? A kroky. Kolik jich udělá z kanceláře do garáže, z garáže do skladu a ze skladu za pult, aby cestou potkala pana šéfa a mohla se na něj usmát. Počítá i úsměvy. Kolikrát se usměje ona na něj a kolikrát on na ni. Pan šéf se nikdy moc neusmíval, ani když všechno šlapalo — ale Jarmila mu to nemá za zlé, v krámě jsou pořád starosti. Pan šéf se mračil a paní šéfová se usmívala, tak to bylo, tak to má být — a tak to třeba zase bude. Třetí Jarmila je soudružka Málková. Soudružka Málková píše a podává hlášení, telefonuje na podnik a chodí na porady. Poslouchá, jak plnit plán plynulého zásobování obyvatelstva základními potravinami a jak využít výlohu k propagaci nového zřízení, v němž už člověk nebude člověku vlkem jako dřív, nýbrž soudruhem, přítelem a bratrem. A jak by měla vlka Vlkovského zkrotit. Odhalit. Usvědčit. Ze šmeliny. Neukrývá někde nějaké zboží? Prohlédla jste to tam pořádně, soudružko Málková? Máte všechno pod kontrolou? Zasloužíte si důvěru, kterou vám lid dal? Zvládnete svou odpovědnou práci? Opravdu je takový problém přistihnout Vlkovského při zpronevěře? Nesmíte ho spustit z očí! „Pane šéf,“ pípla nesměle, když Josef začal jako každý večer počítat pokladnu. Dopočítal desetikoruny, zapsal, teprve pak k ní zvedl hlavu. „Potřebujete ještě něco? Jděte už domů, jste tady od rána.“ Jako by zapomněl, že domů by měl jít on. „Já jenom že… až to spočítáte, tak… no já bych to prostě měla podepsat, to je takový hloupý příkaz,“ omlouvá se a nejradši by se neviděla.
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS514281
ane ka Ale druhý den ohlašuje šéfovi návštěvu jako za starých časů. „Přišla paní Kaiserová.“ Anežka je rozcuchaná a udýchaná. Chlapečka má v náručí, jednu holčičku drží za ruku a druhá se krčí za ní. „Jozífku,“ Anežka osloví Josefa tak, jak mu říkala Boženka. „Jozífku,“ zopakuje zoufale, „nezlobte se, že jsem sem tak vtrhla, ale nevím, co mám dělat, a nemám za kým jiným jít.“
101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS514281
Všechno začalo tím, že jim hned po Vánocích utekl býk. „Nikdo neví, jak se dostal z chlíva, a navíc ještě z ohrady. Beztak ho někdo chtěl ukrást, někdo, kdo nerozumí dobytku. V Blumendorfu se teď v prázdných domech po Němcích začali objevovat divní lidi. Dřív jsem si myslela, že divní jsou Němci, protože jsem se s nima nedomluvila, ale s těmahle je to ještě horší, i když mluví česky. No ale to nevím, jestli toho býka chtěl někdo ukrást, to by pro něj asi neskončilo dobře. Zkrátka býk zmizel. Hans ho po válce pojmenoval Rusák, byla to taková divoká mrcha. Stopy ve sněhu vedly na náves a pak se ztratily. Lidi ale začali povídat, kde všude býka viděli, u lesa, na Skřivánku, za silnicí. Hans ho začal hledat, protože kdyby Rusák někomu něco udělal, byl by to malér. O půlnoci Hans vždycky vstal, vzal pistoli, kterou tam měl Rudi schovanou ještě z první války, a vyrazil. Chudák, ani jedinou noc se nevyspal a já taky ne. Hans chodil po lese a po polích a já jsem ležela a myslela na to, jak se dostat do chlívů v Blumendorfu. Možná bych tam Rusáka našla, nebo spíš ve sklepě v hospodě už rozporcovanýho. Skoro tři měsíce tak Hans chodil, každou noc. Milýho Rusáka nenašel, ale někdo ho musel vidět, jak ve tmě obchází vesnici s flintou, a možná i zaslechl, jak na něj křičí: ‚Rusáku, ty mrcho jedna, já tě zastřelím.‘ Určitě ho musel někdo udat, jinak to být nemohlo. Proč by se u nás jinak včera objevili dva chlapi v kožených kabátech, stejných, jako nosili za války gestapáci? Hned Hanse sebrali, že musí jít s nima a statek prý propadá státu a já s dětma se musím okamžitě vystěhovat. Dřív na nás nevražili, že jsme Češi, a teď zase, že prý je Hans Němec. Jaký Němec, kvůli mně se přihlásil k Čechům.“ Anežka spustila a není k zastavení, do slov se mísí vzlyky.
102 Ukázka elektronické knihy