(98)
5. 1920, 1. července, Říma.a – Pátá souhrnná politická zpráva vatikánského vyslanectví za rok 1920. Vyslanec Kamil Krofta informuje ministerstvo zahraničních věcí nejprve o příjezdu Mons. Lorenza Schioppy do Těšína, dále zmiňuje rozhovory s vatikánskými hodnostáři týkající se schválení statutu bratislavské teologické fakulty. Kamil Krofta se tuto věc snaží ve Státním sekretariátu urychlit stejně jako jednání o nahrazení maďarských biskupů na Slovensku slovenským episkopátem. Projednává též otázku nové organizace řádových provincií v Československu, čímž by byl odstraněn vliv zahraničních představených na některé řeholní řády. Kamil Krofta bude též jednat o problému nového ohraničení slovenských diecézí. Doporučil Praze, aby delimitační návrhy vypracoval František Machát. Ve zprávě dále analyzuje postoj Vatikánu, který odsuzuje zábor katolických kostelů příslušníky Církve československé. Zmíněny jsou rovněž Kroftovy rozhovory se státním sekretářem Pietrem Gasparrim, z nichž vyplývá celkové nepříznivé smýšlení Vatikánu o Československu. V kurii se jasně uplatňuje vliv maďarsko-polské propagandy proti Československu a zároveň pochyby kardinála Pietra Gasparriho a Bonaventury Cerrettiho, sekretáře Kongregace pro mimořádné církevní záležitosti, o nezvratitelnosti Trianonské dohody. Č. j. 125/20pol.
V Římě, dne 1. července 1920.
Politická zpráva vatikánského vyslanectví za dobu od 12. června do 30. června 1920 Ani tentokrát nemohu podati zprávu o pokrocích našeho vyjednávání s Vatikánem. Jednání o obsazení uprázdněných biskupství ve Spiši a v Budějovicích docela uvázlo, poněvadž se mi dosud nedostalo z Prahy slibovaných pokynů pro další postup. Jednání o odstranění maďarských biskupů z Nitry a Banské Bystrice na jejich nahrazení biskupy slovenskými pak je teprve v počátcích.1 U rozhodnutí Vatikánu poslati do plebiscitního území na Těšínsku, Oravsku a Spišsku jako zatímního správce církevního Mons. Schioppu z Mnichova2 psal jsem již v minulých zprávách. 18. června oznámil mi kard. Gasparri, že Mons. Schioppa telegrafoval z Prahy, má-li pokračovati v cestě do plebis1/ Srov. poznámku č. 15 k dokumentu č. 2. 2/ Srov. dokumenty č. 3. a 4.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS514222
5. SOUHRNNÁ POLITICK Á ZPR ÁVA ZE DNE 1. ČERV ENCE 1920
(99)
citního území, když je naděje, že z plebiscitu sejde a spor o toto území rozřeší se přímo dohodou. Byl mu z Vatikánu dán pokyn, aby jen jel a řídil se danými instrukcemi. Upozornil jsem kardinála, že se plebiscit přece asi bude konati, protože Čechové nyní na něm trvají, že však se již Mons. Blaha vzdal správy té části spišské diecéze, jíž se týká plebiscit, a svěřil ji kanovníku Zimmermannovi.3 Kardinál odpověděl, že tento kanovník je přece závislý na Mons. Blahovi jako vikáři kapitulnímu, a že proto Vatikán nemá příčiny odvolávat Mons. Schioppu. O týden později – 26. června – zvěděl jsem od kardinála, že Mons. Schioppa je již v Těšíně a ujal se svého úkolu. 21. června došel šifrovaný telegram z Prahy oznamující, že statut bratislavské teologické fakulty,4 předložený děkanem Bielkem, byl schválen ministrem školství a odevzdán Mons. Micarovi; abych naléhal na jeho schválení papežskou stolicí ještě v červnu. Odebral jsem se proto hned druhého dne na to do Vatikánu k Mons. Cerrettimu. Ten mi řekl, že statutu ještě od Mons. Micary nedostali; jakmile přijde, že se přičiní, aby schválení bylo dáno co nejrychleji. Protože zajisté nebude námitek, může býti statut schválen velmi brzy, ovšem sotva již v červnu, poněvadž Mons. Micara má teď mnoho starostí vyplývajících z jeho jmenování nunciem a arcibiskupem,5 čímž se asi odeslání statutu do Říma zdrží. Proto jsem telegrafoval do Prahy, že je třeba urgovat Mons. Micaru. O dva dny později mluvil jsem o této věci s kardinálem Gasparrim, žádaje ho, aby podporoval její rychlé vyřízení. Dosud o ničem nevěděl, poněvadž statut od Mons. Micary dosud nedošel. Když jsem mu vyložil naléhavost věci a její význam pro církevní správu, jíž hrozí nedostatek kněží, poněvadž teologové studující ještě nyní na maďarských fakultách nemohou u nás býti připuštěni do duchovní správy, slíbil kardinál, že bude podporovati jejich rychlé vyřízení. Upozornil však, že statut musí projíti kongregací univerzitní, již předsedá kard. Bisleti.6 Na můj dotaz, neměl-li bych požádati tohoto kardinála za urychlené schválení statutu, kardinál [Gasparri] odpověděl, že toho není třeba, poněvadž Státní sekretariát sám bude v tom smyslu na kongregaci a jejího předsedu působit. Proto jsem zatím nebyl u kardinála Bisleti, s nímž jsem se nedávno osobně seznámil, ale zajdu k němu, uvidím-li, že vyřízení statutu v kongregaci vázne. Také kard. Gasparriho a Mons. Cerrettiho podle potřeby a možnosti znova upomenu.
3/ Ignác Zimmermann (1843–1920), slovenský profesor morální a pastorální teologie na teologickém učilišti při spišském diecézním semináři. Od roku 1890 působil jako spišský kanovník. V roce 1916 mu byl udělen titul papežský prelát. 4/ Srov. poznámku č. 27 k dokumentu č. 1. 5/ Clemente Micara byl dne 7. května 1920 jmenován apemejským arcibiskupem a apoštolským nunciem v Praze. 6/ Gaetano Bisleti (1856–1937), italský církevní hodnostář a kardinál. V letech 1915–1937 stál v čele papežské Kongregace seminární a univerzitní.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS514222
(100)
5. SOUHRNNÁ POLITICK Á ZPR ÁVA ZE DNE 1. ČERV ENCE 1920
V minulé zprávě jsem oznámil, co jsem podnikl ve Vatikánu, aby maďarští biskupové na Slovensku byli nahrazeni novými. Jak jsem napsal, slíbili mi jak kard. Gasparri, tak Mons. Cerretti, že nám v té věci bude vyhověno co nejrychleji. Poněvadž je to věc velmi důležitá a naléhavá, užívám každé příležitosti, abych oběma prelátům připomenul jejich sliby. Jednaje s Mons. Cerrettim o statutu bratislavské fakulty, znova jsem ho žádal, aby bylo brzy vyhověno naší žádosti stran slovenských biskupství. Připomenul jsem mu nedávnou návštěvu zástupce katolických Slováků v Americe milionáře Bosáka,7 který přinesl papeži značný dar peněžitý a v průvodu býv[alého] župana užhorodského8 byl přijat Mons. Cerrettim, a podotkl jsem, že zajisté od nich zvěděl, jak velice touží Slováci po nových biskupech. A připojil jsem, když Vatikán mohl učiniti po vůli malému Lotyšsku a na místo biskupa dosazeného od Němců jmenovati biskupa jim příjemného,9 že i nám měl by brzy vyhovět. Mons. Cerretti znova mne ujistil, že co nejrychleji tu věc vyřídí, ale naznačil, že musí vyčkati informací Mons. Micary. Proto, jak jsem již telegrafoval, bylo by záhodno působiti na Mons. Micaru, aby tu věc nezdržoval. Ve své zprávě z 5. května dotkl jsem se jiné otázky pro Slovensko rovněž velmi důležité, o jejíž brzké rozřešení třeba usilovati. Je to otázka nové organizace řádových provincií v naší republice a zvlášť na Slovensku, jíž by byl odstraněn vliv zahraničních představených na některé řády. Pokud jde o řády v zemích bývalé České koruny, obrátil jsem se soukromě na svého přítele kanovníka dr. Soukupa,10 arcibiskupského kancléře pražského, který slíbil, že vypracuje příslušný návrh, který by byl podán nejspíše arcibiskupem samým, a že mne o tom včas zpraví. Pokud jde o Slovensko, žádal jsem ministerstvo věcí zahraničních, aby byl církevní referát vyzván k podání podrobné zprávy o slovenských řeholích s návrhy na novou jejich organizaci z naznačeného hlediska. Církevní referát zaslal mi opravdu přípisem z 31. května 1920 velmi podrobná a cenná data o těch věcech, na jejichž základě vypracuji písemnou nótu pro Vatikán a předložím ji v nejbližší době, jakmile jen poněkud pokročí jednání o nevyřízených otázkách slovenských výše vzpomenutých. Protože kard. Gasparri i Mons. Cerretti zásadně uznávají oprávněnost našeho požadavku v této věci, doufám, že se vyřídí bez zvláštních nesnází k naší spokojenosti. 7/ Michal Bosák (1869–1937), americký bankéř slovenského původu. V roce 1915 založil ve Spojených státech amerických banku, jež se stala největší slovenskou bankou v USA. Angažoval se rovněž v krajanském hnutí, mimo jiné v květnu 1918 podepsal Pittsburskou dohodu. 8/ Rozumí se užhorodský župan Ladislav Moyš. 9/ Svatý stolec rozhodl po prohlášení nezávislosti lotyšského státu v roce 1918 o obnově rižské diecéze. V letech 1918–1920 byl biskupem obnovené diecéze v Rize Eduard O’Rourke. Po něm nastoupil litevský kněz Antonijs Springovičs, nejprve jako biskup a v letech 1923– 1958 jako rižský arcibiskup. 10/ Josef Soukup (1874–1946), kanovník, později děkan Metropolitní kapituly u sv. Víta v Praze a apoštolský protonotář.
Ukázka elektronické knihy