98
a
.
j
.
b a n n e r
•
d r u h á
d í v k a
KAPITOLA PATNÁCT
N
ásledujícího rána jsou chodby ve Vrbičkách tiché. Několik obyvatel odjelo minibusem na návštěvu místní knihovny, ale Lidia Glassmanová jet nechtěla. Leží v posteli podepřená polštáři a dívá se na fotografii v Phoebině mobilu, tu s adresou ve Wapenishi a slovem Možnost. Phoebe pověděla matce o své návštěvě u Darlene. Není si jistá, kolik si z toho matka zapamatovala. Zdá se být duchem nepřítomná. Lidia položí lehkou ruku na Phoebinu, tutéž ruku, která jí chystala obědy do školy, kreslila obrázky, aby dceři pomohla s domácími úkoly, poplácávala ji po paži, aby ji uklidnila před testem. „Co je to za budovu? Vypadá jako hezký rodinný dům.“ „Je ve městě, které Pauline možná navštívila, nebo měla v úmyslu navštívit. Třeba nejde o nic důležitého. Chci to ale prověřit, protože…“ Phoebe se zhluboka nadechne. Neodolala nutkání vyslovit nahlas své myšlenky, i když mohla sotva doufat, že ji matka dokáže celou dobu sledovat. Stále ji chovám v srdci takovou, jaká bývala, pomyslí si Phoebe nešťastně. Touží po své bystré, inteligentní matce, té, která se stále občas objevuje, ale jen nepravidelně, náhodně. Po té matce, jež nikdy neváhala poskytnout užitečnou informaci nebo radu. Po matce, která nakonec zmizí navždy. „Ty někoho hledáš,“ řekne matka.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS514197
99
a
.
j
.
b a n n e r
•
d r u h á
d í v k a
Je to tu, záblesk rozumu. „Myslím, že to byla Pauline, kdo někoho hledal,“ řekne Phoebe. „Logana, mě… měla moji fotku. Ale nevím, kdo nebo co je ve Wappenishi. Nevím, co měla na mysli, když napsala Možnost…“ Lidiia zvedne ruku z Phoebiny paže, aby si uhladila stříbrné vlasy. Pohlédne z okna. „Je krásný sluneční den. Brzy vyraší narcisy. Tvůj otec je měl rád.“ Opět se vytrácí. Tatínek hledal útěchu ve své zahradě, když jsi byla pryč, pomyslí si Phoebe. „Měl rád všechny své kytky.“ Pohlédne na fotografii na nočním stolku, na níž jsou její rodiče v podřepu mezi desítkami kvetoucích narcisů. Otec líbá Lidii na vršek hlavy. Ti dva byli bláznivě zamilovaní, i když se k sobě možná na první pohled nehodili. Phoebin otec, decentní muž se staromódními kulatými brýlemi na nose, díky nimž vypadal jako učenec, byl pohledný spíš jen přímočarým, nekomplikovaným způsobem, naprostý protiklad své bezstarostné, úchvatné manželky z lepší společnosti. Zatímco Lidia měla ráda tanec, on dával přednost četbě klasiků, ze kterých Phoebe předčítal, když byla malá. „Dámu?“ řekne Lidia a oči se jí rozjasní. „Jednu partii.“ Phoebe přinese tu starou deskovou hru a pomůže matce ke stolu. Rozloží hrací kameny. Obvykle nechává matku vyhrát, čistě proto, aby ji nerozrušila, ale ta je dnes klidná. Phoebe se raději neptá, jestli si pamatuje něco z toho, co jí řekla. „Měla jsem ti to už povědět,“ promluví matka během hry. „Ale bylo lepší mlčet.“ Upírá pohled na hrací plochu. „Co jsi mi měla povědět?“ zeptá se Phoebe. „Přáli jsme si, abys měla šťastné dětství.“ „Já ho měla, mami. Byla jsi dobrým vzorem, nezávislá, ambiciózní matka.“ „No, v tom to asi bude.“ „Chtěla jsem tě navštívit, přesvědčit se, že jsi v pořádku, než na pár dní odjedu.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS514197
100
a
.
j
.
b a n n e r
•
d r u h á
d í v k a
„Proč bych nebyla? Zítra bude doma Raja.“ Phoebe se sevře srdce. Uplynulo už několik měsíců ode dne, kdy si matka naposledy myslela, že otec žije. „Tatínek se nějakou dobu nevrátí, mami.“ „Pro vás profesor Glassman,“ vyštěkne matka. „Nepřekračujte hranice.“ „Jistě,“ řekne Phoebe otupěle. „Profesor Glassman.“ Už pochopila, že ztráta může mít mnoho podob. Matka zvedne jeden hrací kámen a přeskočí dva Phoebiny. „Zase vyhraju,“ řekne Lidia. „Možná bych vám měla jednu hru darovat.“ „To je dobré. Baví mě hrát, i když prohrávám.“ „Jste smutná. To chápu.“ Poplácá Phoebe po ruce. „Jsem v pořádku. Jen jsem tě chtěla před cestou vidět. Nebudeš osamělá, až budu pryč, že ne?“ „Proč bych byla? Přijde mě navštívit dcera.“ „Ach mami, je mi to tak líto.“ Phoebe neví přesně, čeho vlastně lituje. Že se nemůže o matku starat, že ji nedokáže zachránit, že jí neumí vrátit paměť ani manžela. „Měla bys už jít,“ řekne matka, když vyhraje hru. „Klidně mě odsud vyhoď, proč ne?“ Když si Phoebe obléká kabát, matka řekne: „Jestli ji tam budeš hledat… Možná je to chyba. Po takové době.“ „Koho hledat, mami?“ Matka položí hrací kameny zpátky na šachovnici. „Myslím, že si zahraju sama proti sobě. To je vždycky zábava.“ „Koho myslíš, že chci hledat? Někoho ve Wappenishi?“ „Wappenish? Kde to je?“ „Proč by to byla chyba?“ „O čem to mluvíš, zlato?“ opáčí matka a vrátí se k dámě. Phoebe na ni chce dál naléhat, ale vidí, že matka je opět kdesi daleko. Skloní se a políbí ji na tvář. „Dám ti vědět, co jsem našla. Nebuď osamělá.“ „Nebudu,“ řekne matka. „Brzo přijde moje dcera.“
Ukázka elektronické knihy