O SPRÁVNÉM NAČASOVÁNÍ: POZNÁMKA PŘED ZAČÁTKEM Když Matt zemřel, hltala jsem knihy o zármutku a ztrátě. Většina z nich se mi vůbec nelíbila. V nové knize jsem si obvykle nalistovala zadní stranu, abych zjistila, jestli ovdovělý autor nebo autorka znovu vstoupili do stavu manželského. Pokud ano, nečetla bych ji, protože by pak určitě nechápali, jaké pocity mám já. Nadšeně jsem si třeba přečetla prvních pár kapitol nějaké knihy o ztrátě, abych ji vzápětí znechuceně odhodila, protože v dalších kapitolách se začalo mluvit o vybudování nového života a o všech skvělých věcech, které díky této ztrátě můžu začít dělat. Problém nebyl vždy jen v knihách samotných. Na tohle téma existuje spousta dobrých knih. Problém byl v tom, že většina z nich se zabývá zármutkem pozdějším. Popisuje se v nich období, kdy se váš svět už tolik nekymácí, kdy se všechen prach už usadil a váš zármutek není tak vyhroceně bezprostřední. To je skutečně dobrá doba na to, abychom se bavili o vybudování nového života. Ale co když ve vašem životě nastala exploze právě teď? To na čtení návodů, jak si vybudovat velkolepou a skvělou budoucnost, nemáte ani pomyšlení. Správné načasování je tedy důležité – myšlenky na to, jak budete se svým zármutkem žít, musí odpovídat tomu, co právě prožíváte. Pokud vám něco (třeba i v této knize) připadá urážlivé, zřejmě to neodpovídá období, ve kterém se právě nacházíte, a načasování tak nesedí. Přežití prvních dnů je jiné než přežití následujících týdnů, měsíců a let. Když hledáte to, co vám pomůže přežít ztrátu, měli byste se sami sebe zeptat, co potřebujete nejvíc, a hledat zdroje, které vám k tomu pomůžou. Tato kniha se nezabývá nápravou vašeho zármutku ani budoucností, která je před vámi. Má vám pomoci přežít – tady a teď. Věřím, že v ní najdete něco užitečného. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS514061
6 JAK ŽÍT SE SKUTEČNOSTÍ ZTRÁTY
Znám je jeden způsob, jak začít mluvit o skutečnosti zármutku, a to vzít to od destrukce: v počátečním zármutku všechno prostupuje ticho a klid. Velká ztráta nás omráčí způsobem, který se nedá popsat slovy. Můžu se snažit své věty formulovat sebevíc pečlivě, a stejně jimi nemůžu obsáhnout hloubku, do které vás taková ztráta zasáhla. Slovy se tento zničující klid jen zakrývá, a to dost chabě. Bohužel však k tomu, abych se s vámi na takovém místě nějak spojila, nemám k dispozici nic jiného než slova. Musíte vědět, že jsem si moc dobře vědomá nemožnosti úspěchu takové snahy, protože žádná slova na této ztrátě nedokážou nic změnit. Jednou z mála věcí, které opravdu pomáhají, je uznání skutečného stavu věcí. To, co se stalo, se nedá napravit. Nelze to ničím zmírnit. Nemá to žádné řešení. Proto je náš postup při zármutku jednoduchý: snažíme se odhadnout, co je „normální“, a nalézt způsoby, jak poskytnout úlevu našemu zničenému srdci. Tato část knihy vám má pomoci přežít bizarní období intenzivního zármutku. Uznání šílenství tohoto období má velkou sílu: pomáhá nám to vědět, co je normální, když nám normální nepřipadá nic.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS514061
V krátkých oddílech této kapitoly se věnujeme některým nejčastějším otázkám, obavám a problémům zármutku. Je to trochu bláznivý slepenec, kdy budeme přeskakovat z jedné podivnosti na druhou, ale v zármutku je toho ve hře tolik, že se to týká úplně všeho. Pokud existuje nějaký nástroj, který lze použít ke zvládnutí této šílenosti, budu o něm mluvit. Tam, kde žádný nástroj k dispozici není, je nejlepším lékem uznání. Nezabývám se všemi problémy zármutku, protože jich je prostě moc. Pokud se mě chcete na něco zeptat, ozvěte se.
„
Někoho napadne: Proč má někdo potřebu schovávat si popel? Nemůže to prostě nechat být? No, může. Jasně, že jo. Nakonec stejně ty kosti, zuby a tělo, které jsem milovala, odnesu k řece a do lesa. Propustím tu bytost, kterou jsem tolik a tolika různými způsoby milovala. Teď ale tvoje ostatky zůstávají dobře zapečetěné v plastovém sáčku v plastové urně v kartonové krabici přelepené páskou a nálepkou s tvým jménem. Otevřít ji znamená vidět tebe a tělo, které jsem milovala, proměněné na popel. Právě teď to prostě nemůžu jen tak pustit z hlavy. To mě ani ve snu nenapadne. To v žádném případě nemůžu přijmout. Nemůžu spolknout to, že jsi pryč a že život, který jsme si plánovali, skončil. Když se na tuhle skutečnost (kterou odmítám považovat za skutečnou) zkusím podívat přímo, něco ve mně vybuchne, svět se zhroutí a já vůbec nemůžu dýchat. Vím prostě, že to nemůžu udělat. Nemůžu se na to podívat přímo. Cítím v sobě ten výbuch a já to nevydržím. Je to děsivá krutost. Ubíjí mě balení a stěhování, tvůj náklaďák u silnice, který už za dva dny prodám, rozebraná postel v mém pokoji, kterou jsme spolu chtěli sestavit, tvoje fotky, tvůj popel, lidi, co se po tobě ptají, hromady našich věcí po celém domě. Jsi pryč a já to teď nechci vědět. Že jsi tu byl, jen chvíli, jen okamžik, a pak jsi odešel. ~ z mých prvních deníků
100 Ukázka elektronické knihy