Šli dva, šel sám (Ukázka, strana 99)

PETR RŮŽIČKA

Doma vyčerpaně ulehl na gauč a zavřel oči. Na zavřených víčkách mu jako na filmovém plátně vše běželo znovu a znovu. Nemohl tomu uvěřit. Štěstí v tu chvíli pro něj nebylo nikde výš ani dál. Připadal si na vrcholu. Byl zamilovaný až po uši.

Ach jo, co vše si jeden namlouvá, když je mlád a touží po krásné ženě.

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS513987

16 Začalo pršet. Na ulici se v okamžení zaleskly všechny střechy. Dláždění skrápěly provazy deště. Kapky vody se odrážely od chodníku a v malých stříkancích se zase vznášely zpátky do vzduchu. Obloha se temně zatáhla a prudce se ochladilo. Lidé schovaní v pasážích, ve vchodech a výklencích s očima obrácenýma k obloze doufali, že mají co do činění pouze s krátkou letní bouřkou.

V jednom z domovních vchodů se na sebe tísnili trampové Bruno, Jenda, Fery a Pinďa, oblečeni převážně do sportovního oblečení, šponovek či krátkých kalhot a starých flanelových košil. Jen Žanek měl na sobě různé výstrojní součástky mundúru Československé armády.

Patrně před odchodem z vojny nenavštívil armádní výstrojní sklad.

Batohy, torny, spacáky, celty a kopačák se teď snažili na úzkém prostoru uchránit od vodní spouště. „Ten písek, kam chceš houpnout, bude asi trošku navlhlej, Žany,“ prolomil ticho Pinďa. „Ty, Jendo, a není to v takovým slejváku a mokru nebezpečný, co myslíš?“ přidal se Bruno.

Ferry přikyvoval hlavou: „No jistě.“ „To je nejakejch řečí, todleto. Tady už chybí enem to Pláňovo věčný moment momentíček,“ odpověděl jim Žanek. „Tož pudem na rolu.

Nandem nejakej vosobní vlak a vystoupíme, jak nekde zastaví. Teď hlavně, aby už přestaly padat z nebe ty trakaře.“ Ve vlaku je přepadly pochyby stran správně zvoleného směru. Byli v něm jediní trampové. Někteří, především starší spolucestující, si na ně ukazovali a něco brblali o čundrácích. Jim to ovšem nevadilo, většinu cesty hráli karty.

101

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS513987

PETR RŮŽIČKA

Supící a kouřící vlak někde zastavil. Lidé ve vagonech spěchali dovnitř a ven. Bruna už přestaly bavit věčné Žankovy výhry v kartách.

Vyhlédl ven z okénka. „Hele, borci, to je pěkné nádražíčko schované v lese. Nezačneme trampovat zrovna tady? Co vy na to?“ Za chvíli už horem pádem vyskakovali s věcmi na perón vedle pískajícího přednosty stanice. „Co to je, mládenci? Příště už to bude pokuta! To se nedělá. Vlak se rozjíždí.“ Řehtající se mládenci nevěnovali červené čepici za mák pozornosti. S halasem opustili prostor nádraží a sháněli se po pohostinství.

Bylo třeba nabrat síly před výpravou i doplnit již tak slušné zásoby proviantu z Brna.

Hospodu paradoxně nenalezli na návsi, ale na samém okraji obce u lesa.

Místnost nebyla plná a překvapivě v ní bylo více trampů (alespoň podle jejich vzhledu) než místních štamgastů. Některé obouchané hospodské stoly byly sražené k sobě. Hosté seděli na rozvrzaných židlích. Otevřenými okny se dovnitř linul odér chlívků. Výzdoba na zdech evokovala něco mezi myslivnou a trampskou útulnou. Myslivecké trofeje se střídaly s přírodními výjevy místního umělce. Cigaretový, doutníkový a viržinkový kouř by se dal směle nožem krájet. Stoly byly obtěžkány přeplněnými popelníky a pivními půllitry stojícími na porcelánových táccích. Dva kluci brnkali na kytaru a na první poslech krásně zpívali. Čtyři brněnští trampové si sedli k volnému stolu nedaleko větší trampské skupiny s kytaristy. Poručili si pivo a kořalku na zahřátí. Než vyrazí, rádi by něco snědli. Bruno se dotázal na jídelní lístek.

Odpovědí mu byl hostinského smích: „Do huby mám akorát dva dny starej guláš s chlebem a utopený. Dáte si guláš?“ Z nových hostů evidentně nadšený nebyl.

Reakce v podobě Žankovy odpovědi na sebe nenechala dlouho čekat: „Tož čtyry guláše s cibulou a pecen chleba.“ 102 Ukázka elektronické knihy